Tenhle maraton se schovával ve Stromovce a i když je podstatně menší a méně věhlasný, aspoň se oproti tomu slavnému letos konal. Pochopitelně by se do Stromovky nevešel celý, takže se běželo osm koleček se spoustou zatáček a jednou otočkou tak, aby to vyšlo.
Pro mě to byla poslední letošní šance zúročit vytrvalostní trénink, který tedy nebyl úplně ideální – na druhou stranu jsem do něj mohl poprvé zařadit třeba silový trénink s kočárkem anebo nácvik únavy po přerušovaném spánku odpovídající zhruba 37. kilometru maratonu.
Na startu v policejním sportovním areálu, který jsem napoprvé celý omylem obešel a mohl zpoza plotu obdivovat třeba bobový trenažér, tak bylo jen něco málo přes sto lidí včetně mého jmenovce z naší tréninkové skupinky z Děkanky a Pavla, který na hladké poloviční trati debutoval. Teoreticky jsme všichni mohli běžet zhruba stejně rychle, což v praxi vůbec nevyšlo.
Ukázalo se, jak mizerný jsem stratég, a to ještě před samotným závodem. Kafe a takzvané sladké rozpeky (Václavův termín pro rozmrazované prefabrikované pečivo) v nákupním centru byla rozhodně chybná volba, jakožto posléze i ztratit čip. Ten naštěstí někdo našel, vyzvedl jsem si jej u moderátora a pak už jsem radši nic nevymýšlel a pokojně čekal na startovní výstřel.
Hodlal jsem držet tempo 4:12 na kilometr. Spočítal jsem si to během několika probdělých nocí: abych se dostal pod vysněné tři hodiny, musel bych běžet rychleji než 4:17, jenže ve druhé půlce bez výjimky vždy zpomalím, takže potřebuju polštář. Tenhle plán mi v polovině dával dvě minuty, které mohu ke konci využít, jak se mi zachce. Znělo to vlastně velmi vědecky a logicky a kromě toho, že to musejí zvládnout nohy (maličkost), to už předpokládá jen to, že budu co sto metrů civět na hodinky, jestli nezpomaluju.
Skutečnost byla taková, že Lukáš vypálil tak, že mi po dvou prvních kilometrech po chodnících posypaných barevným listím utekl asi o dvě stě metrů. Já se snažil držet osnovy, jenže i tak jsem byl o kousek rychlejší, než bylo záhodno. A Pavla jsem neviděl. Místo toho se ke mně připojil borec v zeleném triku a začal osnovat nějakou spolupráci. Krátce poté, co vyslechl moje plány a půl kolečka se za mnou vezl, mi utekl k jiné skupince. Byl to od něj mazaný manévr: v pravotočivé zatáčce jsem se zleva vyhýbal nějakým babkám roztaženým přes celý chodník, on to ale střihl odvážně zprava po obrubníku a získal pro mě nedostižných pár metrů náskoku.
Ukázalo se, že potíž tohoto závodu jsou lidi, a to paradoxně jak jejich absence, tak přebytek. Jakmile mi zelený člověk utekl, zůstal jsem na ocet a společnost mi až do cíle, tedy zhruba tři další hodiny, dělali jen nedobrovolní diváci závodu z řad laické veřejnosti.
Maraton se totiž běží za plného provozu Stromovky a nedělní odpoledne bylo nádherné. Rozumím lidem, že chtějí korzovat a rozplývat se nad podzimním sluníčkem a nechávat psy na volno nebo na dlouhých vodítkách a dezorientované děti bez dozoru na odrážedlech a objednávají si pizzu, kterou jim vozí kurýři na elektrických koloběžkách, anebo je baví to na kole střihnout hned vedle potácejícího se běžce. Zároveň se ve mně s postupem času a ostatních potíží při každém dalším výhybném manévru hromadila podrážděnost.
Ale lidi mi to neprohráli, hlavní problém byl jinde: plán s polštářem vyšel jen zčásti, do druhého poločasu jsem si přivezl sice hubený, ale přesto aspoň minutový náskok. Jenže strategie nepočítala s tím, že si už v pátém kole prožiju těžkou krizi s pícháním v boku a křečemi v břiše (rozpeky?) a zpět do policajtského areálu z náskoku donesu jen pár sekund. To už jsem věděl, že můj cílový čas bude nevyhnutelně opět začínat trojkou, protože dál už graf mého tempa tvarově připomínal právě ten bobový trenažér.
V šestém okruhu jsem překvapen předběhl Lukáše, kterého zradila achilovka a po 37 kilometrech to vzdá. Přiznávám, že mě tohle řešení taky napadlo, ale byl jsem rád, že jsem to neudělal - na konci sedmého kola jsem zahlédl Marušku a Hedu v kočárku a byl jsem strašně rád, že to jsou ony dvě, protože jsem předtím viděl asi dvacet stejných kočárků Thule s holčičkou v růžovém a maminkou a ani jedna z nich nebyla ta pravá. Krom toho na mě v cíli čekal i Pavel, jehož premiéra na půlmaratonu dopadla za 1:39 a teď tam chudák mrzne.
Poslední kolo už bolelo méně a vědět, že běžím zhruba na svůj druhý nejlepší čas z Vídně 2019, tedy lehce nad 3:08, asi bych se na občerstvovačce rozmazloval méně, takhle jsem byl o pár sekund pomalejší. Ale v cíli mi to vlastně bylo jedno, protože to bylo za mnou. A třeba to někdy vyjde, třeba ne – ve Stromovce asi spíš ne. Radši už to moc plánovat nebudu.
Žádné komentáře:
Okomentovat