Mně nejenže schází finanční gramotnost a schopnost aspoň střednědobě plánovat, nýbrž také soudnost. Proto jsem se na to po tristních výkonech, kterými jsem se během podzimu prezentoval a které měly tendenci gradovat, nevykašlal a přihlásil se o místo v sestavě i v dalším kole. Pro kontext uvádím, že zbytek týmu hraje letos vážně báječně a do minulého zápasu, kdy jsme i mou vinou ztratili v závěru všechny body, pomýšlel na postup z toho hnoje nejnižší ligy.
A byl jsem nakonec důležitější, než bych sám chtěl, protože ty lepší z nás skolily choroby. A nebyl ani Václav, podobný artefakt jako já, který letos moc nechodí, zato proslul zlidovělou hláškou "Opatrujte se", s níž nás po jednom utkání všechny obešel. Já mám účast daleko vyšší, byť jsem patrně jeden z mála hráčů osmé hanspaulky na rodičovské dovolené. Podstatnou zásluhu na tom, že se náš tým nakonec sešel v řádném počtu, tak měla moje hlídací tchyně. Předal jsem dítě a hurá v podvečerní dopravní špičce do Přední Kopaniny. Jenže to bych musel vědět, kde jsou kopačky. Jen deset minut grotesky pro dceru a babičku a mám je.
Přední Kopanina má tu zvláštní vlastnost, že se od zbytku Prahy v čase čím dál tím víc vzdaluje, možná pohybem tektonických desek. Vždy jsem měl dojem, že tam hrajeme za trest a že když z voleje nemotorně napálím míč, skončí až na Terminálu 2.
Nestal se zázrak, skutečně nás bylo jen šest, zato soupeři z týmu Lazareth měli nejen několik hráčů na lavičce, ale i rozlišováky, ba dokonce se převlékali v šatně (já taky, ale doma ve své). Ze dvou útlých mladíků, které jsem považoval za znuděné odrostlejší děti soupeřů, se kupodivu vyklubali rozhodčí, a tak se mohlo začít a začalo se zběsile: po minutě hry jsem trefil břevno (a od něj to skočilo dolů, tak těsně!) a měli jsme i další šance, které skončily jen vulgární, byť oprávněnou sebekritikou.
Když zběsilost trochu upadla, ukázalo se, že oba týmy jsou, jak ostatně tabulka napovídá, výkonnostně obdobné. Nám pomáhalo mládí části týmu a pak taky herní dovednosti (zejména) Filipa, Kuby a Karla, jim zase výška, váha a sklon k drsnějšímu řešení osobních soubojů, což pubescenty na čárách nechávalo v klidu, avšak na hřišti přibývalo diskusních kroužků.
Zato naše šance spíš zmizely, první gólová akce byla ostatně velmi nenápadná: míč se ode mě z našeho území odrazil k Matyášovi, který hned krátce za půlicí čárou zakroutil přízemní střelu přesně k tyči.
Pak už se zas spíš padalo a hádalo a kluci, které snad poslali soudcovat přímo od Minecraftu, (nebo co vlastně dneska mladí lidi dělají?) nesměle pískali každý aut – což bylo vesměs zbytečné, protože že je míč za čárou, člověk tak nějak většinou vidí, to je jak "stěrače stírají". Pro záznam: dělám si z nich legraci s vědomím, že jsem v jejich věku musel pískat taky a dopadalo to podobně tragikomicky, občas i hůř.
I na druhém gólu jsem měl podíl, protože mě někdo sejmul tak okatě, že oznamovač autů zadul do píšťalky a bylo to jen těsně před vápnem. Skoro to vypadalo, jako kdybychom to cvičili, ale Matyáš přenechal Filipovi a ten to napálil tam, kam bylo potřeba. Já na to akorát koukal a vypadalo fakt dobře.
A dál se to řezalo. Pán v čepici si mě oblíbil, a to tak, že mi při jednom souboji řekl "Ty smrade, nech toho", což je snad už poslední ageismus v tomto textu, který mi v mých 36 letech vlastně zalichotil.
Staly se i další pozoruhodné věci: byli jsme třeba svědky nejzábavnějšího autového vhazování, kdy protihráč vhodil míč v podstatě jako volejbalovou přihrávku, všichni se začali smát, ale rozhodčím to bylo jedno, respektive si toho nevšimli, takže se hrálo dál. Pak šel najednou Karel sám na brankáře a my jsme s Kubou na vlastní půlce oba hlesli: "No jo, nedá to", ale zároveň nás strašně zajímalo, jak to dopadne, a hrozně jsme mu fandili. Karel, za nímž do Přední Kopaniny (!) autobusem (!!) přijela přítelkyně, mezitím udělal něco jako blafák a zkušeně zavěsil na 3:0. I na tomhle gólu jsme se vlastně podílel, protože Karel letos hraje se šťastným dresem číslo 14, který jsem mu dal a sám hraju s tou blbou devítkou.
Pak už to bylo snazší, protože soupeři - v tabulce prý hned za námi - to tak nějak vzdali. I to okopávání už bylo takové odevzdané. Jeden faul si rozhodčí vybral, Matyáš neobvykle nestřílel, ale poslal míč ke mně, neboť si mě nikdo nevšímal. Levačkou, kterou používám zhruba jako malí cyklisté balanční kolečka, jsem se z první trefil tak, že bych to chtěl mít někde na videu jako .gif a pouštěl bych si to dokola, až mi bude smutno a až budu chtít zase skončit s "kariérou".
A to jsem ještě nevěděl, že na konečných 5:0 dám po krásné Karlově přihrávce znovu já, tentokrát svým mnohem běžnějším způsobem zblízka a doprostřed branky. Mohli jsme slavit, ale nešli jsme.
Jsme totiž divný tým, nechodíme do hospody, a to ani po něčem takhle zbytečně senzačním a senzačně zbytečném. Nový gólman Jarda, který nechytá rukama, ale i tak je skvělý, vždy navrhne nějaké pivo, ale všichni naskákají do aut a ujedou, nakonec i s Jardou. Já jsem jel taky, ale nedalo mi to a doma jsem si dal aspoň panáka s tchánem.
A prý ještě můžeme hypoteticky postoupit. Nedáme to, no. Ale i tak mě strašně zajímá, jak to dopadne, a hrozně nám fandím.
text Řízek, foto Filip
Žádné komentáře:
Okomentovat