A PŘECE SE TOČÍ

Jakožto bezdětná jsem oblasti psychomotorického vývoje mimin nepřikládala žádný význam. Vyjadřování přehnané radosti z prvního mávání, nesmělých pokusů o krůčky či nemotorného hlazení rozměrných zvířat jsem brala za společenskou konvenci a skutečné potěšení mi dělalo hledat v dětských duších prostor pro lumpárny.

Karma ovšem zasáhla a já se nedávno (no dobře, je to osm měsíců) ocitla v týmu Ambiciózních matek, které každý minimální pokrok svého dítěte na poli pohybu připodobňují k vynálezu knihtisku. Mateřstvím se ze mě stal ideální terč reklam, které přesně vědí, co mou dušičku aktuálně trápí. (Výjimkou bylo těhotenství, kdy mi svět internetu neustále nabízel menstruační kalhotky?!)

Nadbíhám tomu ještě tím, že na sociálních sítích sleduji profily a příspěvky zaměřené právě na toto jedinečné období ženy, které se vyznačuje mimo jiné tím, že vypijete tolik kafí a sníte tolik cukru, že byste hravě uživili pobočku Ovocného světozoru v Olivově dětské léčebně.

Po zhlédnutí pár příspěvků se ve mně probudil soutěživý duch, který bohužel vedl k tomu, že jsem Hedu začala srovnávat s ostatními stejně starými dětmi. Všechny vyprávíme svým kamarádkám, že to neděláme, ale je to jako s masturbací. Tudíž jsem za absolutní milník Hedina dosavadního života považovala přetočení ze zad na břicho.

Kýžený moment stále nepřicházel, ta malá potvůrka navíc vždycky naznačila, že otočka je na spadnutí, a pak se s potutelným úsměvem přetočila zpět na záda. Moji nervozitu umocňovaly věty typu: „To nevadí, náš Nicolas/Elvíra/Amos byl taky takhle pomalejší, taky NÁM to trvalo.“ Fajn, můžou spolu pak sedět ve zvláštní škole, chce se vám říct.

Plynuly dny, plynuly týdny, ambiciózní matka rezignovala a vrátila se ke čtení Respektu, když se jednoho dopoledne za mými zády ozvalo podivné žuchnutí. 3, 2, 1, přijde řev, že se dítě šťouchlo některou z nevkusných hračkových ohavností do obličeje. Řev nepřicházel, zato na mě koukala Heda přetočená na břicho. Bez zbytečných cavyků a přemlouvání. Nechápala, z čeho mám radost, která se mísila se smutkem, že jsem při tom nebyla.

Zařekla jsem se, že v dalších pokrocích už na svou dceru nebudu tlačit, protože to, že si o nich může rozhodovat sama, je teď snad její jediné privilegium.

Pozn. red.: Tento text vznikal v květnu, aktuálně matka driluje své zmíněné dítě, aby lezlo. Používá k tomu návody na Youtube a kamarádkám brečí, že Heda se životem procouvá na bříšku. 

 text Maruška, foto Řízek