SPOLU

Mí známí mají různé nepochopitelné záliby (keškování, larp, ochotnické divadlo, učení češtiny na základní škole, opravování protektorátních motocyklů, osmá Hanspaulská liga). Za tu nejpodivnější už od svých bezdětných let zcela jednoznačně považuji společné dovolené s dětmi.

Dělá se to tak, že si tlupa lidí s potomky různého pohlaví, vývojového stádia a provozního režimu společně pronajme chatu a tam patrně rozmístí ty cestovní postýlky, chůvičky a ohřívačky a pak tam společně existují a relaxují a domů se vrátí odpočatí a v práci se pak usmívají a těší se na další obdobnou dovolenou třeba i s dalšími, zatím ještě nenarozenými dětmi.

Samozřejmě mi to přijde bizarní, ale zároveň mají ti odvážlivci můj obdiv, protože to prostě není reálné a dosažitelné. 

Pokusili jsme se před pár dny vyrazit na společnou dovolenou s kamarády, rodinou koncipovanou obdobně minimalisticky, jako jsme my: sympatický otec, chytrá a pečující maminka, hodné (jen o pár měsíců starší) děcko.

A šli jsme okolnostem naproti: jeli jsme na Pálavu, kde nás stěží může něco překvapit. Pronajali jsme si krásný byt na jejím samotném úpatí, možná i s výhledem na Nové mlýny, což je moje oblíbené umělé moře.

Výhled zakrýval jakýsi komín odvedle, ale to zas tolik nevadilo. Ono vlastně nic zas tolik samo o sobě nevadilo. Ani tropické počasí nebo podkroví, v němž jsme bydleli, které se přes den ohřálo a v noci stalo saunou. Ostatně ani zahrádka, která nebyla zas tak úplně u domu, jak internetový inzerát naznačoval, a kde jediný stín poskytovala jakási opěrná zídka. Když se v jediném stínu postavil nafukovací bazének, dítě se rozeřvalo.

Hlavní problém byl, že když se jedno dítě zrovna rozhodlo se rozeřvat, vzbudilo to, které zrovna odpočívalo v sauně (okno se otevřít nedalo, naproti byla vinárna a po celé Evropě fotbalové mistrovství) a kolem nějž bylo potřeba našlapovat po špičkách. To šlo dost blbě, protože bylo vždy potřeba projít přes vrzající prkno v chodbičce, ať už člověk šel zkontrolovat mimino, nebo si prostě šel do ledničky pro poněkud odporné víno.

Velmi složitě se také plánovaly společné výlety. Zejména kvůli mně, protože jsem ráno musel mermomocí běhat. Když jsem se vrátil, Heda zrovna v půl osmé načínala svůj takzvaný dospánek, protože vstala klasicky v 5:30, abychom toho víc stihli. Druhé mimino se ale zrovna dostalo do provozní teploty, takže jeli napřed a původní plán padl.

V Mikulově jsme se ale nakonec sešli a octli se bohužel uprostřed městských slavností a uprostřed záchvatu hladu. V davu jsme za ryku cimbálovky zaparkovali kočár ke kraji a cpali do plačící Hedviky prefabrikovanou přesnídávku (To je ale krásně upatlaná holčička! rozplývali se lidé na elektrokolech). Naši snad stále ještě kamarádi šli napřed, protože to jinak prostě nejde. Vylezli jsme na Svatý kopeček a v parku u Lednice bylo příjemně, ale i tak – odjeli jsme z dovolené zbaběle o dva dny dřív.

A tohle všechno způsobilo, že jsem na pumpě poprvé v životě natankoval natural místo nafty. Ale to by se stalo každému!

text a foto Řízek