PO NEMOCI

O našem kocourovi se toho dá říct ledacos a nejsnazší je jeho charakteristiku začít výrazem "divný". Zvířeti, jemuž jeho druhová škatulka kočka domácí byla vždy poněkud těsná, zároveň nikdy nechyběla  jakási předběžná opatrnost spojená s předvídavostí.

Náš divný kocour tak naposledy celkem rychle odhalil, že do pravidelného ranního rozvrhu 1) vzbudit lidi, 2) lísat se, ale jen decentně, aby si nemysleli, 3) najíst se, 4) záchod, 5) dopolední siesta se mezi body 4 a 5 vloudila nepříjemná položka. Pán totiž nejprve 1) odemkl spíž, 2) nasál do stříkačky emulzi, která kocoura udržovala při životě, 3) vyhnal ze stříkačky zbylý vzduch, 4) se slyšitelným zasyčením vyměnil jehly a 5) jal se shánět pacienta. Právě zasyčení bez jakékoli pochybnosti znamenalo, že se blíží bolavá injekce. Takže místo bodu 5) svého rozvrhu vždy elegantně zaplul pod postel. To mu sice nebylo nic platné, ale jako gesto to bylo docela silné a gesta jsou potřeba.

Hrozně moc bych chtěl vidět zmatek v jeho hlavě, která svou vizuální dokonalostí mnohé dovádí k mylnému přesvědčení, že je naše zvíře vyšlechtěné a mající papíry původu (a ono je přitom potomkem sourozenců ze Žižkova), když jednou ráno, přesně po třech měsících léčby, nic nezasyčelo, injekce nepřišla a místo ní se jelo na chatu.

Není v tom žádná bouda, Pepane. Jsi zdravý, teda aspoň zatím. Tak šup, běž se támhle vyválet v tom křoví a sežer nějakou trávu a pak ji zase vyvrhni. Máš na to všechno nárok a užívej si to.

Tady je potřeba říct, že jsme ještě úplně nepřeskočili. Podivná léčba (donedávna) nevyléčitelné kočičí nemoci FIP má dvě fáze. První, tu bolavou s každodenními injekcemi, má Pepan i jeho léčitelé za sebou. Krevní testy po poslední injekci preparátu sehnaného a zakoupeného za mnoho desítek tisíc na černém trhu vypadaly až na výjimky dobře.

Přesto jsme jeho výsledky poslali raději i expertům. Kromě veterinárně vzdělaných kamarádů a dalších spřízněných duší, jimž aspoň tady inkognito poděkuji za podporu a pomoc, i do zámoří. Americký profesor Niels Pedersen, který jako první zjistil, že lék podobný remdesiviru účinkuje proti tomuhle výhradně kočičímu svinstvu, se dávno smířil s tím, že v Číně jeho metodu tak nějak přijali za vlastní a prodávají do světa kopie zázračného léku.

Ale nejen to, on dokonce chovatelům na dálku radí, co dělat. "Nejnovější krevní testy vypadají velmi dobře, a pokud je navenek zdravý, byla splněna kritéria pro ukončení léčby," napsal mi Pedersen z Kalifornie čtvrt hodiny poté, co jsem mu poslal mail s poděkováním, kupou čísel a pro mě naprosto neproniknutelných zkratek. Trochu jsem si zavýskl, ale jen tak, aby to neslyšeli sousedi. 

A co se děje teď? Nastala jakási fáze pozorování. Tři další měsíce budeme hlídat, jestli se koronavirus odněkud zase nevynoří.

Teď třeba Pepana pozorujeme na Labské boudě v Krkonoších. Je to pořád stejné pako jako před nemocí: nevysvětlíš mu, že do toho pokoje opravdu už nikdo jiný nepřijde. Stejně se bude schovávat pod peřinou a vystrkovat jen uši. Nebo uprostřed noci začne mlátit packami (packama?) do skříně, jen tak. Nebo nám bude dávat hlavičky mokrým čumákem. Za to všechno to stálo.

text a foto Řízek