DOKOLA

Máloco je v očích laické veřejnosti tak nudné jako běhání po atletickém ovále. Pokud bych šel zaběhlou cestou, vypíchl bych na tomto místě, že to tak opravdu není, načež bych našel neobvyklé vysvětlení, proč kroužení po čtyřsetmetrové dráze, kterou jsem vždycky považoval za postradatelný okraj fotbalového hřiště, je vlastně strhující zážitek, a překvapený čtenář by nakonec uznale pokýval hlavou, protože co taky jiného s tím dělat. 

Jenže ona to opravdu neskutečná nuda je. Jako jet každé ráno do práce stejným metrem, nastupovat totožnými dveřmi a v kavárně si dát totéž kafe a chleba s vajíčkovou pomazánkou. Vlastně to nechceš dělat, ale časem si na to zvykneš a téměř to nejde změnit. Neříkám, že moje obvyklé výběhy jsou bůhvíjak strhující, ale aspoň na nich je obvykle víc zatáček než dvě.

Přes to nás na tartanové tréninky na Děkanku každý týden chodí spousta. Někteří sníme o maratonu pod tři hodiny, pokud ještě někdy nějaký bude. Pro jiné by maraton za tři byla těžká potupa. Všichni jsme ale dostali pozvánku na prestižní mítink, mezioddílové zápolení v běhu na deset kilometrů na dráze. Moment, to je 25 identických koleček. Je to vůbec legální?

V pátek ráno jsem se nicméně dostavil a byl to můj pravděpodobně třetí veskrze atletický běžecký závod v životě.

První, na 800 metrů, jsem absolvoval během krátkého angažmá v atletickém oddíle, kde jsme především hráli florbal (nevím proč) a já jsem vrhal koulí (vím proč), tuším tak v deseti, jedenácti letech. Původní nominovaný běžec se nedostavil. Zpětně vím, že taktika "začít hodně zvolna a nechat si ostatní utéct zhruba o půl kola a pak to zkusit dohnat" nebyla zvolena vhodně. Někdy na začátku gymnázia jsem také zkazil atletickou meziškolní štafetu na 4x60 metrů tím, že jsem z beznadějně posledního místa nešikovně vyšlápl do sousední dráhy, takže nás diskvalifikovali.

V mezioddílovém zápolení proti RBZ Praha jsem se podobným chybám chtěl vyhnout. "Co znamená RBZ?" ptali jsme se chlapců v jednotných (což je důležité) pestrobarevných trikotech. "To je zkratka pro ‚rybízek‘, tak se v gay komunitě říká mladým klukům," vysvětlil jeden ze soupeřů a já jsem doteď neověřil, zda to myslel vážně. Na nás byl každopádně daleko smutnější pohled, z asi osmi členů SK Babice se snad nenašli žádní dva, kteří by měli identický vzor. Nepřekvapí, že já jsem neměl dres vůbec, ostatně jsem v době startu neměl ani zaplacené příspěvky, což už jsem však napravil.

Oblečení nicméně není tak důležité. Klíčové jsou především dvě věci: polodigitální počítadlo okruhů (máme!) a prize-money (taky) – jedná se o dvacet pět plechovek piva Braník. V cíli samozřejmě přijde vhod, protože v cíli přijde vhod cokoli, zejména ten cíl.

Trochu jsem se těšil na startovní výstřel, ale to bych zase chtěl moc, takhle se nás akorát přibližně patnáct seskupilo u první z padesáti zatáček, které jsou vlastně jen dvě, ale každá pětadvacetkrát, a vytvořili jsme podle předpokládaných časů určité hloučky.

Spolu s dalšími třemi aspiranty na maraton za 2:59:59, tedy s takzvaným B týmem, jsme si dokonce určili jakousi strategii pro naši část startovního pole: Michal zapne svůj tempomat a potáhne na 38 minut a my ostatní, kterým táhne na 40, se povezeme za ním. Někde před koncem, to jsme neměli úplně přesně stanovené, pak nastoupím já a drtivým finišem se společně dostaneme přes všechny druhořadé rybízky.

Pak někdo řekl "start" a začaly se dít věci, převážně tedy na opačném konci výkonnostního spektra. Když jsem krouhal druhou zatáčku, kamarád Táda už načínal další okruh. Za ním jako dvě kuličky rybízu viseli další dva borci. Naše uspořádání bylo dle plánu, Michalovi jsem téměř okopával kotníky a ty moje zase David. Náš vodič se více méně pohyboval dle domluvy, aspoň co jsem stačil vnímat. Do poloviny závodu nás dovedl v čase 19:18, což bylo trochu pomalejší, ale zaplaťpánbůh za to.

Někdy tou dobou se kolem nás prohnali ti nejrychlejší, a počítadlo okruhů tak začalo házet mylné informace. V naší tlupě došlo ke střídání, do čela se místo vadnoucího Michala dostal David, další dva kilometry jsem mu funěl za krk. Sedm kol před koncem jsem se odhodlal k riskantnímu kroku: předběhl jsem jej a začal si tempo udávat sám. Ani to jinak nešlo: daleko přede mnou vůbec nikdo nebyl. Dvě kola před koncem pár diváků na tribuně začalo při mém průběhu zběsile jásat, ale ve skutečnosti tlačili do cíle čelo závodu. Ano, vyhrál Táda. Já jsem doběhl osmý v čase 38:37, pár sekund za osobním rekordem na 10 km. B tým za většího či menšího nadávání do minuty po mně. Ale jak to dopadlo celkově?

RBZ Praha nás zcela deklasoval. Počítaly se totiž časy prvních čtyř, takže i ten můj. Pozitivní ale bylo, že plechovkový Braník byl i pro neúspěšné. 

Jak vidno i z mého vypravování, ještě větší nuda než běhat dokola po tartanu je o tom pak psát. Nebo číst.

text Řízek, foto David Yadel