Hodně dlouho jsme běžecky nezávodili, rozhodně ne s takovým množstvím jiných osob. Co se mé role týče, dalo by se říct, že jsem byl spíš Radkův osobní řidič – můj mladší a rychlejší bývalý kolega loni na totožné devatenáctikilometrové kopcovité trati v konkurenci mnoha set lidí bral skvělé třetí místo. Akorát teď byl nějakých pár měsíců zraněný a rozmrzelý. Uvidíme, jakou formu si přivezl.
Já jsem naopak loni a vždycky předtím chyběl, seriál Běhej lesy jsem zkusil jen jednou v Brdech a nějak mě to nenadchlo. Moc masovka. Já mám radši takové ty vidláčtější běhy, kde se závodník mých parametrů může snáz blýsknout a ukázat mámě diplom za desáté místo z patnácti účastníků. Ale když už mezi davy, tak tady u Karlštejna, kde znám skoro každý kopec, myslel jsem si, a to je moje nesporná výhoda.
Oni tu normálně mají organizovanou rozcvičku... Ostentativně se do skupinového strečinku nezapojuji, což je samozřejmě každému jedno. Radek se cpe do první řady, aby neztratil ani sekundu, já zůstávám mezi jakýmisi dvěma maminkami. Načež z repráků začne bůhvíproč hrát Vangelis a pravidelní účastníci poslušně tleskají do rytmu. To je vopičárna, ale už se naštěstí běží.Po louce plné děr. Někdo přede mnou padá a nádherným kotoulem uniká rozdupání pomalejšími a těžšími závodníky. Mám hladké silniční boty, poradil mi to Radek a sám si vzal terénní. Po asi třech stech metrech závodu je zhruba sto padesát metrů přede mnou, což je k zamyšlení.
Jenže na to není čas, klesáme, možná spíš letíme po přehledné cestě k Malé Americe, prohlédneme si zaparkované důlní, respektive lomní náklaďáky a hned zkraje zakusíme tu nejdivnější a zároveň asi nejatraktivnější pasáž závodu, tedy intimně osvětleným tunelem dorazíme na dno Velké Ameriky, kde se otočíme a budeme se cestou zpět vzhůru srážet s ostatními, kteří se tam dolů taky chtějí podívat, ačkoli tam vlastně nic moc není.
Našel jsem si své místo nedaleko paní, z níž se později vyklube nejrychlejší žena. Podobně jako další lidé okolo umí běhat z kopce výrazně rychleji a odvážněji než já, takže mi vždycky uteče. Ale všeho jenom do času: moje vrtkavé kotníky si mnohem víc rozumí s táhlými stoupáními.
A že jich tu je. Tak třeba skrz Mořinu se po asfaltu vlečeme jak smrad a lidi sedící na zahrádce nám v tom dusnu nabízejí pivo. Což je past, protože kdoví, jestli v něm taky není vir. Nedávám si, až na druhé občerstvovačce vyštrachám v kapse skládací kelímek a jsem dílem polit, dílem napojen do dalších kilometrů.
Ukazuje se, že moje znalost okolí byla jen chiméra, vlastně vůbec nevím, kde to jsme. Po prudkém kopci se na louce najednou objeví Karlštejn jak z pohádky, pokud se tu nějaké pohádky točily. Co já vím? Bzučí tu dron, nebo co to je, někdo mi podává vodu.
Pod hradem nám, už notně zřízeným, výletníci tleskají. Těžká a omamná vůně tradičních trdelníků, což je lokální specialita, leží nad stánky se suvenýry a my se nakrátko ocitáme na pevné asfaltové zemi.
Poslední občerstvení, poslední pobryndání a táhlé stoupání zpět směrem k Americe. Běžím rozvážně, dokonce tak, že se přistihnu, že přemýšlím o pracovních věcech. Edituju kopec a hledám v sobě nějaké zbývající zdroje. Ověřuji, že už jich je málo. Ale lidé kolem mě už nemohou, takže se přeci jen sunu vpřed.
U Kubrychtovy boudy, již má žena kdysi překřtila na Kubrickovu, nás posílají do posledního, nejdelšího a patrně nejhezčího stoupání. Vede po nenápadné pěšině v takovém žlabu a aby to bylo romantičtější, občas přes cestu leží nějaký kmen a hele! Támhle jde Radek. Fakt je to on. Došlo mu, nemůže běžet. Ani když jsem mu důrazně řekl: "Poběž".
Později mě požádá, jestli bychom nemohli dělat, že na tom závodě vůbec nebyl. Na té fotce nahoře tak není on, jen někdo hodně podobný.
Nejvíc miluju ty duchaplné konverzace před cílem. Já a nějaký o trochu starší běžec:
- Krásně jdeš, pojď!
- Dobrý, už je to jen kousek.
- Kopec jak kráva, co?
- Jak sviň.
- Moje řeč.
- Pojď, půjdeme spolu.
- Nemůžu.
- Neboj, já už nemám sílu, nebudu spurtovat (ve skutečnosti bude).
- Ale co jsi vlastně za ročník? 1985? Tak to buď v pohodě, jsem starší, jiná katagorie. Vlastně spolu v podstatě nesoupeříme (ale tak trochu jo).
- Mně je to jedno (ve skutečnosti mi to není jedno).
- Pět set metrů. Ten týpek před námi nemůže, toho dáš.
- Nedám (ve skutečnosti dám, ale on už opravdu sotva jde a trochu i sípe).
- Dáš. Jeď!
- Vždyť jedu... - Nezpomaluj! Říkám: Nezpomaluj! Ty zpomaluješ...!
A pak jsme zase byli na louce, já pár vteřin za spurtujícím veteránem, podali jsme si ruce, snědli jsme banány a melouny a hrozně u toho řval moderátor z repráků, protože přistávala nejrychlejší žena a Radek pořád nikde, ale on tu vlastně vůbec nebyl.
Běžel jsem lesy a lomy a podhradím a byla to větší paráda, než bych čekal.
text Řízek, foto Běhej lesy
