pondělí 1. července 2019

NEUPOSLECHNUTÍ KAPITÁNA

V posledním utkání naší hanspaulské sezony už o nic nešlo. Tedy ne, že by v ostatních utkáních nejnižší ligy šlo o moc víc než o akumulaci žízně, kterou je pak potřeba uhasit nejlépe v restauraci u minigolfu na Děkance, kde je jedna sympatická a jedna prsatá servírka a někdy tam hraje country a jindy disko a neumějí tam vařit a vlastně nevím, proč tam chodíme, kromě toho, že kapitán bydlí 150 metrů od barového pultu (západním směrem).

Kike nemá dres.
Tentokrát tedy šlo o méně než nic, protože náš postupový cíl v jinak povedené jarní části zhatily dvě totožné po sobě následující prohry 1:2, kdy jsme pokaždé vedli, jen se to vždycky nějak pokazilo.

Takže náš španělský forvard Kike v propoceném zeleném triku zuřivě máchal rukama a svou specifickou angličtinou chrlil lavinu kritiky, které naštěstí bylo rozumět jen místy. "Nepřihrajeme. Nic po zemi (ukazuje do vzduchu a ťuká si na čelo). Nekoukáme. Hlavy dole (ukazuje nejdřív nahoru, pak rychle za sebou několikrát dolů, aby to bylo jasnější). Nemluvíme. Nemám míč." Tehdy jsme ani na to pivo nešli, z toho obřího zklamání. Kike prý doma celý večer nemluvil a měl hlavu dole.

Dan jde chytat.
Jediná zápletka byla trochu bizarní. Kolega Dan, který si při mé absenci stoupl poprvé v kariéře na dva zápasy do branky, ani jednou nedostal gól a v obou případech participoval na vítězství 3:0. Dostal se tak na dostřel nejlepších gólmanů skupiny seřazených podle toho, jak dlouho vydrželi hájit čistý štít. Na první místo mu chybělo jen dvanáct minut a to by v tom byl čert, abychom to aspoň tu chvíli neubránili.

Jenže Danovi nebylo přáno, protože na poslední zápas jsem se jako dlouholetá jednička (nikdo jiný brankáře dělat nechtěl) chystal i já. A jak běžný kapitán, tak jeho zástupce byli ostře proti tomu, aby se Dan postavil mezi tyče, ač jsem tuhle variantu velmi prosazoval. Chtěli na rozloučenou se sezonou vyhrát a usoudili, že já v bráně napáchám méně škody než kdekoli jinde a že sice Dan nikdy v životě nedostal gól, ale to že z něj brankáře nedělá, stejně jako ze mě nedělá útočníka, když budu zběsile pobíhat tam a zpátky po kraji hřiště.

Píšu se do útoku, promiň.
Jejich argumentace byla naprosto validní. Ale i tak jsem po příchodu do areálu poslal kolegu do branky a sám si navlékl jeho dres přezdívaný "ledžendery ten". Kapitán, který jako správný byznysmen navrhl rozumný kompromis (Řízek začne v bráně a Dan si odchytá čtvrthodinu na konci, což mu bude stačit), mi tuhle občanskou neposlušnost a nerespektování výsledku voleb (nikdo jiný kapitána dělat nechtěl) možná měl za zlé. Ale už se stalo a konečně hrajeme.

Dan vykopává.
Vlastně to mohlo mít i prestiž, protože jsme se postavili už jistému vítězi skupiny. Tým Misfits však od začátku dával najevo, jak málo mu na výsledku záleží. Zahrával si, chyboval v rozehrávce a několikrát jsme se skoro zadarmo dostali do velké šance nebo aspoň hodně blízko branky. Minuty utíkaly v našem tlaku, až pak brankář soupeře nakopl z vlastní poloviny vysoký míč, který přes několik okounějících hráčů propadl až do sítě a Dan zažil poprvé ten mrzutý pocit spojený s obdrženým gólem. Nedlouho poté dostáváme druhou branku, beru si rukavice a odevzdávám desítku a vím, že za prosazení této taktické varianty asi nebudu chválen.

Hned vzápětí dostávám gól na 0:3, což je ale impuls pro našeho španělského štírka, kterého, přiznejme si, trochu brzdí v rozletu tuzemská knedlíková kuchyně a pivo. Ale v nohou to pořád má. Tak se rozhodne, že nikomu už nepůjčí míč, když mu stejně nikdo nepřihrává. V rozmezí tří minut sníží na 2:3 a o poločase je veseleji.

Tenhle kluk se jmenuje Filip a zatím
ho to s námi kupodivu baví.
A i po přestávce pokračujeme v tlaku a vyrovnání je nadosah, protože ani zdramatizování vývoje nepřimělo soupeře k nějaké větší aktivitě. Jen by to chtělo lépe zamířit. Jenže se už neujme nic, ani podivná dvouminutová španělská taneční vložka (tady by místo šestnácté kličky bylo možná už namístě přihrát), a tak nás čeká závěr, na který jsme zvyklí. Jsem krásně přelobován poté, co jsem se odvážně/nerozvážně pustil do souboje s unikajícím útočníkem, a skóre završí divný gól zblízka, u nějž se nemůžeme shodnout, čí vlastně byl.

Zatímco se nebe zatáhlo a místy je popraskané blesky, kontrolujeme zápis a s trochou toho štěstíčka by to Danovi mohlo vyjít. A skutečně, se 134 minutami se stává Petrem Čechem 8.I hanspaulské ligy, za což mu nenáleží vůbec nic. Může akorát na svém skútru totálně promoknout na cestě do minigolfové hospody.

I tohle se dá neproměnit.
Tam už je všechno připraveno na raut na naši počest. Řízečky, guláš se hřeje, dokonce jsem zahlédl i nějaké dortíky. Ve skutečnosti je v hospodě soukromá akce a prsatá se sympatickou nás vyhánějí do deště. Navrhuji alternativní podnik uprostřed pankráckého parku a váhavě jsem následován. "Tam bude určitě nějaký koncert a triliarda lidí," brblají všichni a taky že jo. Je mi jasné, že mi tohle bude vyčítáno víc než dřívější neuposlechnutí kapitána.

Skoro dobrá sezona tak zcela symbolicky končí dvěma pivy ze zálohovaných kelímků stojmo v jediném suchém koutku zahrádky, v lomozu neladících kytar a starších dam sedících na vedlejších lavičce. Bude líp.

text Řízek, fotky Petra von Kike a Ř.

Žádné komentáře:

Okomentovat