úterý 10. ledna 2017

PRINC BUZERANT A POHÁDKOVÝ ANALFABET

V takzvaném všeobecném přehledu se cítím celkem silný. Jako když jsem včera v Albertu poučoval prodavačku, kdo že vynalezl síťovku. Třebaže jsem Vavřínu Krčilovi zkomolil jméno, vlastně i příjmení, cítil jsem se přinejmenším jako věrozvěst.

Jenže existují oblasti, v nichž mám nemalé mezery. Často je mi to i líto, ale třeba v astrofyzice, znameních zvířetníku (a co z nich vyplývá) nebo v tom, kdo zrovna chodí s kterým hokejistou, dost plavu. A co nezvládám absolutně nejvíc, jsou pohádky.

Žena občas žadoní, ať jí před spaním povím pohádku (dobře, možná to vypadá zvrhle, ale není. Třeba když je nemocná). Jenže zatímco koukat v posteli do mobilu nebo tabletu by mi šlo (a jí také), pohádky vůbec nezvládám. Není totiž kde brát: Nepamatuju si, která princezna měla kde hvězdu a která byla pyšná, všechny mi připadají pitomé. Jsem rád, že vím, kolik vlasů měl děd Vševěd, a soucítím s ním. Nesměju se ani zlidovělým hláškám z dětských filmů, protože pro mě postrádají kontext. A už vůbec nedávám veškeré ty takzvaně moderní české pohádky, třebaže je moje žena ráda sleduje vlastně celé Vánoce.

Nevím, kde se stala chyba - jestli jsem často ikonické kusy během dětství neviděl, nebo prostě vytěsnil. Tyhle příběhy přitom prostě patří k těm našim středoevropským křesťanským hodnotám, které si musíme hrozně hlídat, a jejich neznalost tak neomlouvá. Každopádně to začíná nepříjemně ovlivňovat můj život.

Zaprvé jsem na silvestra hořel v párty verzi vědomostní hry Český film - když zhruba sedmdesát procent otázek se týkalo filmu S čerty nejsou žerty. V životě jsem to neviděl. Nevím, kdo je Dorota Máchalová. Mohla by to klidně být ta prodavačka z Alberta, nově expertka přes síťovky.

Podruhé jsem narazil před pár dny na návštěvě u rodičů mé manželky. Jejich vnoučata si poslední dobou oblíbila prastaré loutkové divadlo a dožadovala se představení. Zatímco tchyně a žena vyloženě válely (u strhujících příhod prince Buzeranta jsem ani nedýchal napětím), když přišla řada na mě a dvoučlenné dětské publikum ani nedutalo a přišpendlilo svá takřka nevinná kukadla, ukázala se moje nemohoucnost v plné nahotě, obrazně řečeno. Byl jsem fakt v průseru.

Leckterým loutkám po desítkách let nevhodného skladování chyběly končetiny, ale to nebyl náš největší problém. Ten spočíval v tom, že jsem naráz nedokázal vymyslet cokoli kloudného a přitom ještě pohybovat těmi loutkami, každou jiným směrem. A ještě zaujmout ty děti.

A tak jsem zajíkavě vyprávěl neobvyklý příběh o tom, jak bábu na poli, která okopávala řepu, sežral drak Šmak (toho jsem asi ukradl z Hobita, obávám se). Pak drak usnul na mezi - respektive jsem si ho odložil na stolečku, aby se mi nepopletl s nějakými dalšími loutkami, které jsem mohl, ale nemusel použít později. Jenže poté se vzbudil a sežral i dvě kolemjdoucí děti. Holt byly moc neopatrné a jejich zvědavost je dostala na scestí - chtěl jsem tomu dát i výchovný rozměr. Jakože se nemá sahat na horkou plotnu, strkat ruce do výběhu s tygrem, nebo co já vím, co se všechno nemá.

Naštěstí se objevil hloupý Honza, který byl ale náhodou docela chytrý. Rozpáral drakovi Šmakovi břicho klackem a z něj vyskočily baba i dvě děti, všichni živí, protože to bylo relativně krátce po pozření, a žaludeční enzymy tak ještě nedokonaly to, co bych od nich očekával. Zatímco všichni na scéně se radovali a drak počínal tlít, v sále se rozhostilo ticho a zavládla taková ta atmosféra, že už se k tomu radši nebudeme vracet. "Kdo si dá roládu s ananasem?" zachraňovala situaci tchyně.

Navíc si nemůžu pomoct: furt mi ta pohádka svou zápletkou něco připomíná.

text a fotky Řízek

Žádné komentáře:

Okomentovat