Proč mi Z pohádky do pohádky vadí, i když jsem to kdysi z nostalgie sám koupil? Oficiální důvody jsou, že je to hrozně dlouhé, neintuitivní a zašmodrchané. Než se dostaneš k pokladu, pořád musíš koukat do pravidel. Nová verze hry navíc místo klasických a generacemi prověřených panáčků, které si pamatuju od svého dědy, bůhvíproč přináší kartonové postavičky princezen a rytířů na plastových stojáncích. Ty jsou jednak vachrlaté a mají tendenci se kácet, zejména je-li na stole přítomna kočka, jednak moc velké, takže se nevejdou na políčka (pokud by si to aspoň jednou zkusili zahrát, zjistili by to).
Neoficiální důvod je, že Heda většinou strašně nenápadně fixluje a zatím moc neumí prohrávat. Dopředu vím, co čekat, že to bude nepříjemné a všem účastníkům protivné – a to je stejné jako s tím půlmaratonem.
A přesto jsem do toho šel, impulzivně, bez větších plánů a cílů. Na startu v Braníku jsem se svlékl do nátělníku minutu předtím, než začalo nepříjemně pršet (nepříjemně foukat začalo už dva dny zpátky) a pustil jsem se do toho zostra, jako bych hodil pětku (šestkou běžel kamarád Táda, který doběhne celkově čtvrtý v mimozemském čase 1:15).
Odmítám hrát s těmi kartonovými padavkami, beru si místo toho jakousi figurku zlaté rybičky, kterou jsme kdysi bůhvíproč koupili v květinářství, ale soustavně házím jedničku. Hedvika se směje a její zelená princezna nezadržitelně postupuje k divotvorné sani skoro tak nebojácně, jako jsem dopoledne uháněl ke Komořanům. A jde dál, zcela osamocena, protože já pořád házím jedničky.
Já jsem sám rozhodně nebyl: závodníci vytvořili jakýsi hrozen a já jsem byl tou stopkou vepředu, která měla za úkol udržovat tempo a především rozrážet vítr, a to nám, aniž jsme to v tu chvíli tušili, vydrželo skoro celý závod. Od nich to bylo nekolegiální až vyčůrané, ode mě vrcholně netaktické, ale zase svým způsobem hrdinské nebo spíš hloupé.
Moje ryba předvádí leklý výkon, místo ní proto nasazuji kominíčka, který umí akrobaticky šplhat po žebříku (což v této hře nevyužijeme, ale zítra si možná dáme Hady a žebříky). Zato Heda hází další šestky i fóry a jde rovnou na poličko ježibaby. Oba se třeseme strachy, co ji tam čeká, ale pravidla kupodivu praví, že šlápne-li se přímo na bábu, nemusíme pást kouzelné koně ani oklikou k ptákovi Ohnivákovi pro zlatá jablka, ale můžeme pokračovat přímo.
Přímo! Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ta branická cyklostezka vlastně rovná a stvořená k závodění. Můj hrozen je pořád se mnou, jen se trochu zmenšil - jsem jak omlácená bardotka táhnoucí dva tři dvoupatrové vagony po přilehlém Pacifiku. Prší, fouká, ale políčka na hracím plánu postupně mizí za zády (a pak se stejnou cestou vrátíme).
Princezna utíká ke Zlatému vrchu. Za ním je obávaný obr, který disponuje hned třemi červenými políčky za sebou (červená políčka ve hře obvykle znamenají průšvih. Výjimkou je třeba ta ježibaba, která je vlastně v pohodě).
Proti mně běží obr Táda se svou čelní skupinou, která už se před pár minutami otočila na obrátce před Davlí. Jak v těchto místech řeka meandruje, opře se jihozápadní vítr přímo do obličeje a to je peklo.
Ne, já nechci do pekla, zaúpím, ale červené políčko černého prasátka mě tam bez milosti posílá (a Heda se směje). Opět střídám: místo neúspěšného kominíka narychlo nasazuju hranatého minecraftového panáčka vyhrabaného z lega (vypadá trochu jako Filip Turek) a věřím, že společně stáhneme obří ztrátu.
Pomáhá nám, že Hedvika je v krizi. Nemůže se dostat ze Zlatého vrchu, obr ji soustavně sráží v rozletu úplně stejně, jako když si z ní někdy dělám legraci (a pak mě to mrzí). Má na krajíčku, ale něco je jinak než obvykle. Nesnaží se strašně nenápadně natočit kostku správnou stranou navrch ani nezahodí figurky a nenašpulí spodní ret a neuteče do pokojíku, nýbrž statečně bojuje dál. Je to inspirativní zrcadlo.
Statečně táhnu svůj nevděčný vláček. Už neprší a vítr je příhodný, ale k nevyžádanému pokladu v podobě případného osobního rekordu je to ještě osm nebo devět kilometrů. Trochu zrychluji, protože jinak to nemohu stihnout, a kolegové z vláčku to vezmou jako pokyn, že nemají dělat nic a pokračovat tak jako doposud.
A teď to přijde. Zatímco hranatý Turek se rozvláčně hrabe z pekla, závodnice-princezna konečně hodila pětku, opouští Zlatý vrch, ladně přeskakuje obrův kyj a draka, hada a další sviňárničky zanechává daleko za sebou a nezadržitelně jdeme do finále.
Poslední krátký zlatý kopeček. Tempo už je pro mě hraniční, ale zbývá už jen pár set metrů a není na co čekat. Vláček se rozpadl, každý vagon míří do cílové aleje pod mostem Inteligence sám a v jiném rozpoložení. Na tohle už klasická kostka nestačí, beru desetistěnku, zatnu zuby a vylepšuju osobní rekord z letošního jara o celou minutu.
Hedvika na první pokus vstupuje přímo do hradu a její princezna získává poklad, čímž překonává světový rekord ve hře Z pohádky o pohádky, který doteď činil asi dvě a půl hodiny. "Moc ti děkuju, jsi neuvěřitelný tempostroj," říká mi uřícená závodnice a další člen neformální skupinky se v cíli svěří, že jsem pro něj byl něco jako Apollo Creed pro Rockyho (nevím, co se na to říká, poněvadž jsem to neviděl, tak mu jen děkuju).
Ale i prohrávat se musí umět. Ryba, kominíček i hranáč v hloučku rychle zanalyzují, proč to nevyšlo, ale pak jdou sportovně zatleskat a pogratulovat princezně. "Moc hezký výkon. Líbilo se mi, jak ses nevzdala a nevztekala, když ti to na Zlatém vrchu nešlo," nechá se slyšet kominík. Ryba mlčí a hranáč jen něco gestikuluje. Unavená princezna má tendenci se kácet, byl to dnes dlouhý den.
Zaklapneme krabici i s novými figurkami a jsme oba svým způsobem šťastní a můžeme jít spát. Teda ne, ještě zuby a připravit oblečení na ráno do školky.
text Řízek, foto Lucka
Žádné komentáře:
Okomentovat