V restauraci botelu kotvícího u Libeňského mostu hráli Beatles v zaoblené nekonfliktní verzi pro zazobané paničky. Mladý úslužný číšník nám přinesl jídelní lístky - jelikož zatím nejsme nehorázně úspěšní makléři, dali jsme si jen pivko a polévku. Stejně jsme se museli za okamžik odebrat na horní palubu, kde se měl promítat právě film Vlk z Wall Street, který kromě nás pěti patrně viděli už všichni na planetě. Péťa si oblékl tričko s nápisem Capri - snad na počest Leonarda DiCapria, jak poznamenala má snoubenka. Leonardo pak za odměnu v následujících asi třech hodinách bezmála neslezl z plátna. Míša s Petrem měli strašný hlad, jenže benzinka na Argentinské byla strašně daleko.
Zřízenec nám na palubu donesl houně, podsedáky a zeleninové chipsy, aby nám zpříjemnil sezení na proutěných křeslech. Až na ty lupínky mi to připomnělo ten díl Poirota, jak letí právě takhle zachumlán a na křesle letadlem a pak se tam stane vražda a on ji svými šedými buňkami bravurně vyřeší.
Místo reklamy pustili upoutávku na hotelové služby. A bylo to krásné: mladý úspěšný muž s přenádhernou dívkou procházejí kajutami, okusují je rybičky, masérky jim cosi hnědého patlají po zádech, pak vířivka, odpalují golfové míčky z paluby, pojídají humry a celou dobu jako by se schylovalo ke koitu. Místo něj však přicházejí další a další luxusní radovánky a pak to najednou celé cudně skončí.
Vynahradili jsme si to vzápětí. Ten podstatnější film o burzovním makléři byl první hodinu neskutečná jízda, pořád se souložilo, šňupalo a mluvilo sprostě a ideálně všechno najednou. V druhé hodině už to bylo trochu pomalejší, DiCaprio mi svými motivačními projevy před svými podřízenými připomínal nějakého šmejda z předváděček, od nějž bych si koupil biolampu i dvě sady hrnců, jen co by se na mě usmál. Asi dvěstěkrát se tam opakoval záběr na ty makléře, jak ho v tom jejich kanclu zbožně naslouchají a provolávají mu slávu. I s tím fetem už to pak pan vlk trochu přeháněl. Trochu přepálená byla i ta jeho jachta s vrtulníkem na střeše.
Poslední půlhodina, kdy by to všechno mělo vlastně gradovat, už byla skoro k nevydržení. Spělo to k očekávané konečné, jako ty noční tramvaje, které drandily přes most z jednoho vltavského břehu na druhý. Správňácký agent FBI, který jezdí metrem, přece musí vyhrát - a taky že jo. A vlk skončí jako instruktor prodeje biolamp, nebo něco takového. Protože kdo seje vítr, sklízí bouři.
Výlet na jachtě luxusu končil vlastně podobnou katarzí jako ten film, návratem do reality. Svazky bankovek jsme vyházeli do vln a nacpali jsme se do stařičkého opelu, který nás vyhodil na noční MHD. Může nás aspoň těšit, že podobně cestují i neúplatní agenti FBI. A taky to, že charakter si prostě za jachtu nekoupíš.
Místo reklamy pustili upoutávku na hotelové služby. A bylo to krásné: mladý úspěšný muž s přenádhernou dívkou procházejí kajutami, okusují je rybičky, masérky jim cosi hnědého patlají po zádech, pak vířivka, odpalují golfové míčky z paluby, pojídají humry a celou dobu jako by se schylovalo ke koitu. Místo něj však přicházejí další a další luxusní radovánky a pak to najednou celé cudně skončí.
Vynahradili jsme si to vzápětí. Ten podstatnější film o burzovním makléři byl první hodinu neskutečná jízda, pořád se souložilo, šňupalo a mluvilo sprostě a ideálně všechno najednou. V druhé hodině už to bylo trochu pomalejší, DiCaprio mi svými motivačními projevy před svými podřízenými připomínal nějakého šmejda z předváděček, od nějž bych si koupil biolampu i dvě sady hrnců, jen co by se na mě usmál. Asi dvěstěkrát se tam opakoval záběr na ty makléře, jak ho v tom jejich kanclu zbožně naslouchají a provolávají mu slávu. I s tím fetem už to pak pan vlk trochu přeháněl. Trochu přepálená byla i ta jeho jachta s vrtulníkem na střeše.
Poslední půlhodina, kdy by to všechno mělo vlastně gradovat, už byla skoro k nevydržení. Spělo to k očekávané konečné, jako ty noční tramvaje, které drandily přes most z jednoho vltavského břehu na druhý. Správňácký agent FBI, který jezdí metrem, přece musí vyhrát - a taky že jo. A vlk skončí jako instruktor prodeje biolamp, nebo něco takového. Protože kdo seje vítr, sklízí bouři.
Výlet na jachtě luxusu končil vlastně podobnou katarzí jako ten film, návratem do reality. Svazky bankovek jsme vyházeli do vln a nacpali jsme se do stařičkého opelu, který nás vyhodil na noční MHD. Může nás aspoň těšit, že podobně cestují i neúplatní agenti FBI. A taky to, že charakter si prostě za jachtu nekoupíš.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat