DUSNO, CO?

Cesta je prach a štěrk a ponejvíce asfalt. Motá se kruhovými objezdy pražské periferie, stoupá nekonečnými alejemi do hlubokých a stinných lesů, zapomenutelných vesnic i nehostinných zlátnoucích polí. Já i stroj se z téhle výpravy cítíme nesví – moje horské kolo je závodní a to, že se stalo dodávkou s instalovaným nosičem a brašnami, dost těžce nese, a to doslova. A já zase cítím, že bychom bývali mohli jet třeba vlakem a taky by se vlastně nic nestalo. Ale už je pozdě. Máme ujet asi 120 kilometrů za kamarády na tábor někam k Soběslavi a začíná to pěkně.

Je sedm ráno. Na představci mám průhlednou izolepou přilepený tahák, kterému vznešeně říkám itinerář. Je na něm vypsáno asi čtyřicet vesnic a vede mě z Prahy přes Kunratice a Kamenici dolů k Sázavě, kterou po příjemném asfaltovém sjezdu překonáváme v Týnci. Kolem půl deváté volám ženě z anonymní vsi, že máme za sebou 40 kilometrů. Upozorní mě, že mi ještě chybí 80. U odrbané autobusové zastávky pravděpodobně nechávám sluneční brýle, což si uvědomím o dvacet kilometrů dál ve chvíli, kdy zjistím, že jsem ztratil jeden bidon s citronádou. Že přijdou ztráty, jsme však očekávali.

Cyklotrasy nás vedou převážně po opuštěných asfaltkách a až mě překvapilo, jak jsou parádně značené. Kolem Hrusic a Chvojena na pár kilometrů okusíme i červenou značku, i když kamarádům bikerům by tahle terénní vložka pravděpodobně připadala nedostatečná až směšná. Zato už poněkud utahané a potrhané brašny ta trocha vzruchu nebezpečně rozechvěje.

V Bystřici u Benešova (cca 55. km) podjíždíme hlavní silnici i trať a v koloniálu u náměstí mi paní prodavačka shovívavě odpustí chybějící korunu s tím, že jí ji dám, až tam pojedu příště. Kdoví, jestli tou dobou budou ještě koruny, prodavačky a koloniály, ale jsem připraven to splnit.

Za Bystřicí se cesta začíná trochu komplikovat. Bez varování přicházejí nejprve krátké prudké kopce a posléze táhlé stoupání do Jankova. Taky mě málem přejede dodávka se dvěma koni, přičemž další byl patrně za volantem. Na široké silnici mě i dva chodce u krajnice vůz minul o pár decimetrů a moje neláska k tomuto druhu zvířat opět o kousek narostla, byť v tom ti převážení byli nevinně. Dosud nejhorší stoupání končí příznačně nedaleko Vražedného rybníka a klesáme k Mladé Vožici. Pořád je to ještě paráda.

Bylo to, jako když za ferrari připojíte
obytný přívěs.

Máme kolem osmdesáti kilometrů za sebou a pod stromem u nějakého města se mě dobrý člověk ptá, kam jedu a jestli nechci vidět zříceninu. Jemně mě zároveň upozorní, že Tábor i Soběslav jsou opačným směrem a že jestli tu zříceninu fakt nechci vidět, což je škoda, měl bych se tedy otočit. Asi chyba v itineráři.

Činím tak a po suverénně nejhnusnější silnici plné kamionů dojíždím do další anonymní vsi, kde podlehnu vábení lavičky u zvoničky a ležel bych tam ještě teď, kdyby mě nenapadl hmyz, jejž přitahuje můj žlutý trikot. Jestli někdo chtěl vidět zříceninu, měl jedinečnou šanci.

Zbývá posledních asi třicet kilometrů a tak nějak tuším, že to nejhorší teprve přijde. Mezi jakýmsi Pohnáncem a Mašovicemi existují utajené velehory s běžkařským areálem, který jsem právě omylem protnul. Trasy bohužel dnes nejsou upravené, tak holt jindy. Kopec mi přišel téměř nekonečný, ale byl to slabý odvar proti krpálu u Radenína někdy kolem 110. kilometru. Ten se nejprve tvářil, že skončí zároveň s alejí, jenže se klikatil ještě mnohem výš, a když jsem se konečně dovlekl do vesnice, zjistil jsem, že nejsem ani Froome ani Kreuziger a že by bylo správné odevzdat žlutý trikot třeba těm dvěma okounějícím traktoristům, kteří můj stav glosovali slovy „Dusno, co?“.

V Choustníku mi umaštěný hospodský servíruje nějaké uho, ale je mi to vlastně úplně jedno - sedím na něčem jiném než na tvrdém sedle a nemusím točit nohama a to stačí.

Samozřejmě, že na posledním možném místě zabloudím. Ale asi po sedmi hodinách jsem konečně tam - unaven, udiven, nečekán a spokojen.

text a fotky Řízek