ZVÍTĚZILA SLUŠNOST

Představte si ochozy plné lidí, sváteční náladu, nervózní nabuzené fotbalisty přešlapující v tunelu a dychtivé dětičky mávající jak o život tou plachtou s logem Ligy mistrů. A teď najednou všichni zbystří, protože tady něco nehraje – a nehraje to zásadně, protože rozhodčí chybějí. Ani jeden tu není. Prostě jsou fuč. A přesně tohle se stalo na našem posledním zápase, tedy až na ty kulisy nastíněné výše. Arbitr se nedostavil. To, co by v profesionálním fotbale a i normálně v hanspaulce nejspíš skončilo krveprolitím a trestními oznámeními, respektive by to v prvním případě ani nezačalo, bylo v podání FC Forejt a FC Buzuluk Úvaly pohodovým nedělním odpolednem, na které budou všichni rádi vzpomínat. A taky jsme vyhráli 4:1.

Setkala se totiž dvě mužstva nefalšovaných fotbalových džentlmenů. Račte rozehrávat, možná to byl faul, nic jsem necítil, ale nechtěl jsem se vás dotknout, promiňte. A tak nejdramatičtějším okamžikem byl pozápasový lov zakopnutého míče v cizí zahradě. Všem se nám tajil dech při pohledu na odvážného Marťase, který přelezl ostnatý drát, vyhnul se krvežíznivému obřímu pitbulovi a nerozhodil jej ani Matyášův poťouchlý výkřik „Bacha, chlap s kuší!“ Prostě náš jediný míč zachránil, a tak by asi měl být vyhlášen mužem utkání.

Bojového psa naštěstí hlídání
přestalo po chvíli bavit.

Hráli jsme na Děkance a sešli jsme se takříkajíc v plné palbě, chyběl snad jen kapitán Venál, Zdeno a kapitánská páska. Lodivoda jsem opět zastoupil já a myslím, že jsem ten zápis vyplnil hodně dobře. Rozhodčího nahradily Marťasovy mobilní stopky a taky se domnívám, že se jim utkání vydařilo.

Žlutí buzuluci nás překvapivě nechali hrát. Prakticky celý první poločas jsme předváděli jakousi ofenzivní smršť, ale opět zaúřadovala naše stinná stránka, a to akutní nedostatek gólů. Dali jsme jediný, to když Kája využil zmatku poté, co pozdě přišedší brankář Úval najednou za strašného klení uklouzl a upadl. Jasně, opravdový džentlmen by asi zakopl balón a šel se přesvědčit, jestli gólman nemá bolístku. Ale zase se to nesmí přehánět.

Jenže o dvě minuty později ten samý brankář vyslal přesným hodem do brejku nějakého rychlonohého buzuluckého Šatana, který mi tváří v tvář nedal ani nejmenší šanci. A jako by se začalo od nuly.

Herně jsme měli ale navrch jako málokdy. I šance byly. Kopec šancí. Věrtel šancí. Vlasta koníčkem hlavičkoval a už ladil hlas na strašlivý vítězný řev, ale brankář odkudsi vytáhl neskutečný zákrok. Oku lahodící kombinace i slušné střely zdálky. Nic. Když nás elektronický sudí vyhnal zpět na plac, obraz hry se nezměnil. Hrálo se čistě, bez problémů a stále nerozhodně. Než se po šťastném odrazu balón vrátil zpět k Lubošovi a šli jsme do vedení.

Za zeleným plotem se zrodilo další
velké a pro lidstvo klíčové vítězství.

Každému, kdo to dočetl až sem a zároveň nepřeskočil začátek, už asi došlo, že už jsme náskok nepustili. Buzuluk konec tak nějak odchodil, přišla další radost kanonýra Péti a v úplném závěru i mých pět vteřin slávy, když jsem vykopl tak nebezpečně a záludně, že balón přes celé hřiště zapadl pod břevno a způsobil důležitou branku na 4:1.

Jak si dobře Venál všiml už před duelem, Buzuluk byl v tabulce před námi – a nebudu vás napínat, je tam i nadále. Po dvou shodných vítězstvích jsme se však posunuli už na osmou příčku (z dvanácti) -  takže těm rádoby fandům, kteří nad námi lámou hůl a tajně si pokaždé přejí, abychom dostali aspoň búra, nebo abychom toho prznění fotbalu zanechali úplně, vzkazuji, ať toho jako nechají, protože to tam pořád ještě je.  

text a mobilní fotky Řízek