Tak takové by mohly být vzpomínky na naši voucherovou turistiku na Moravu, kam jsme se vypravili - s vydatnou pomocí Bobíka a jeho sestry (která ubytovací kupón dostala a nemohla jet, za což jí děkujeme).
Jenže jsme se vrátili celí bolaví a nemocní. Morava nás nás namísto vděku za návštěvu zneuctila a odkopla. Parádní prodloužený víkend končil nevolností a únavou z nevyspání.
Možná to byl úpal z toho, že se zbláznilo počasí, jež servírovalo na konci dubna třicítky, i já, když jsem nám naordinoval ukrutně náročný cyklovýlet přes vinice a žírné pláně. Anebo to způsobilo čerstvé nepasterované mléko z automatu, na které jako správní cajzli nejsme zvyklí. Já osobně podezřívám i univerzální hnědou omáčku z restaurace v Kyjově, ale důkazy, jako správný nactiutrhač, v ruce ani v rukávu nemám.
Tak jako tak, je nám už několikátý den zle.
Ale když nám ještě bylo dobře, přijeli jsme do onoho vzdáleného penzionu a zjistili, že tam mají sympaticky stejnou postel jako my, k večeři na výběr mezi smažákem a řízkem a že Bučovice jsou sice na hlavní silnici, ale jinak pěkné. Ubytování luxus, hogo fogo, přepych. V návštěvní knize se devítiletý chlapeček svěřuje, že se mu vůbec nechce domů do Varnsdorfu. Není se čemu divit, nemá to tu chybu. A hned naproti je pouť! A navíc nás na pokoji opravdu čeká láhev (velmi dobrého) vína - teplého, no a co, asi tomu tady tolik neholdují, že jo.
Hned jsme vyrazili do místních velehor domorodci nazývaných Ždánický les. Kromě toho, že bylo venku asi třicet a k tomu sedmdesátikilometrový vítr, bylo počasí na kola ideální. Nebylo divu, že jsme na úpatí osmitisícovky Slepice otočili řídítka a jeli raději zpět.Našli jsme obchod pojmenovaný po blbé holce ze seriálu Teorie velkého třesku i opravdový automat na mléko, který jsem vždycky chtěl otestovat. Byl to pěkný večer. A to jsme nešli do sklípku, protože jak ví i náš kapitán, pro některé věci se tak daleko chodit nemusí.
Další den začal stejně, jenže tentokrát jsme už Slepici zdolali. Měla skutečně přes 400 metrů, takže kur jak kráva. Když jsme z toho nekonečného hvozdu dozajista plného tvorů vylezlých z Vlastíkovy fantastické knihovny, kteří pod napadaným listím šustili a prováděli ty své neplechy, konečně vyjeli ven, stromy dočista zmizely, objevilo se něco mezi Saharou a Holandskem a časem i Kyjov.
Je to město, kde nemají ani v jednom obchodu duši na horské kolo s galuskovými ventilky, a to si myslím, že Kyjov přesně vystihuje. V restauraci Gastronom objednáváme hody a platíme dvě kila, tedy Maruška platí. A to je taky všeříkající, doufám.
Jedeme konečně po těch proslulých vinařských stezkách. Družka se těší na rovinky, ale ony ty vinice jsou pokaždé svinsky v kopcích. Na plantážích a záhonech v nakažlivé radosti ze společného díla dře zemědělný lid a vypadá v pohodě, na rozdíl od nás.
O kus dál vytrhali trať (ne viničnou) a zalili ji asfaltem, prohánějí se tam místo motoráků bruslařky v upnutých džínách. V tom vedru! Ani nemyslím na to, jak to pro ně muselo být tělesně nepříjemné. No dobře, kecám, myslím na to.
Maruška zatím rozkvetla pampeliškami. Věneček hází do kalné vody potůčku a vracíme se do Kyjova po asfaltu, který také býval železnicí Mutěnkou. A na nádraží akorát chytneme zpožděný vlak do Bučovic. Cítím, že budu mít úpal.
Pak přijde večeře a náhle to se mnou začalo být špatné, jako produkce jakýchsi komediantů, kteří na náměstí na kamionovém přívěsu místo hořící čarodejnice zpívali hitovky z pohádek. S Maruškou to začalo být špatné o půlden později. A tak víte už asi všechno.
text Řízek, mobilní fotky Maruška a Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat