VE VÍLÍ KŮŽI

Překvapení moc neumím, ale tentokrát jsem se fakt snažil. Vytáhl jsem svou partnerku na utajený přednarozeninový výlet. Nebylo to vůbec snadné, je zvědavá jak vopice. A Luki, co si mám vzít na sebe? Nic nepotřebuješ. Pojedeme autem? Ne, sockou. Je to daleko? Jo, je. A co tam bude? Uvidíš.

Vystoupili jsme u Viktorky, ale mířili jsme k Akropoli. Bystré Marušce to nemohlo ujít, akorát si z nějakého důvodu myslela, že jdeme na koncert Hm. Nechal jsem ji v tom, takže až ve frontě na šatnu se to profláklo. "Jééé, Luky, bude tu hrát taky Vltava," mžourala poloslepá Maruna na nástěnku opodál. "Někdy desátýho," ostřila dál do dálky. Tehdy zrovna bylo desátého, škoda.

Kromě téměř dokonalého utajení považuji za malý zázrak to, že před x lety rozpadlá kapela splnila slib a novou dlouhohrající desku nazvanou Komedianti se vracejí domů skutečně natočila.

Zatímco album je převážně o lásce (která mimochodem vypadá jak přesýpací hodiny), jako většina desek většiny umělců, koncert byl převážně o marketingu: Nebřenský reklamy opravdu umí. Poté, co prohlásil, že deska je zabalená ve vílí kůži (rozuměj celofánu) a že její zakoupení dočista změní náš život, nemohli jsme jinak než ji koupit.

Koncert měl podivuhodnou, ale upřímnou dramaturgii. Kapela zahrála všech 13 nových skladeb přesně v tom pořadí, jak si je nyní lidé budou vypalovat.

Mezitím desku nenápadně pokřtila, aniž album čímkoli polila (ani žádnými sekrety, jako jejich nejmenovaní kolegové ze šoubyznysu). A pak až do ultimátní desáté hodiny hráli staré vykopávky jako Básník les, Prasátko, Zajíc a koza, Hurá písničky nebo Bezvadnej chlap.

Seděli jsme na schodech, protože mě noha už moc nenesla a protože jsme nebyli s to snést výlevy několika hulákajících dementů. Poslouchali jsme, drželi jsme se za ruce a komíhali se do rytmu. Tak to má být.

text Řízek s přispěním Marušky, fotky Řízek