SVATBA OBJEKTIVNĚ

Lampióny, náklaďák a stroboskop
text a fotky Řízek

„To ne, svatbu musí popsat někdo objektivní,“ bránil se novomanžel Kubča nabídce, aby povyprávěl, co se od pátečního poledne do sobotního rána vlastně odehrávalo. I když pomineme fakt, že objektivní psaní je mýtus, není to snadný úkol. Chyběl jsem totiž na obřadu (dejme tomu, že kvůli sopečnému daru z Islandu) a na svatební noci. I když ta je prý taky mýtus.

Nerad bych se mýlil, ale obřady bývají většinou dost podobné. Tentokrát to bylo ozvláštněné tím, že dvakrát ano zaznělo v Brdech na Skalce. Někde poblíž má být nějaký meteorologický radar, ale ten tentokrát nebyl důležitý. Nevěsta Martina byla krásná a spanilá, ženich Kubča elegán, svatebčané dojatí a dostali v modré krabičce luxusní bonbónky, uprostřed nichž se ukrývala mandle, nebo něco takového. Velmi chutné. Žádné překvapení nenastalo, nevěsta neutekla, ženich si to nerozmyslel. Mohlo se tedy pokračovat na hostinu. No a tam jsem vlastně taky nebyl.


Na večerní mejdan už mě neklidná sopka (a tím nemyslím Marušku) pustila. Klubovna byla obležena známými i neznámými lidmi, z nichž řada z nich měla lahve a vybízela ke společnému pití z plastových kalíšků. Novomanželé se pořád usmívali, nevím, jak to dělali. Všude byla spousta jídla a myslím, že mohu objektivně (!) napsat, že hlavní hvězdou byl nakládaný hermelín – tedy, jak říká Václav, když zrovna nespí na židli, náklaďák.

Nejkrásnějším momentem, když pro tentokrát pomineme nevěstu, byly létající lampióny. Organizace jejich startu se zhostil Franta tak vehementně, že naprostá většina přítomných nabyla dojmu, že ten srandovní pán to i celé vymyslel, nakoupil a připravil. Tato zábavná pyrotechnika se prý nesmí používat v okruhu padesáti kilometrů od letiště, takže vlastně nikde, ale díky sopce bylo nebe vymetené, a tak naše lampióny mohly tak maximálně přeletět Berounku a zapálit Lipence.

Pak následovala nekonečná diskotéka – a zde nám, dýdžejům, neustále někdo házel klacky pod nohy. Geniální playlist vždycky zrušil někdo, kdo si prostě musel na něco kliknout. Nevím, jestli jsme to byli my, nebo agresivní stroboskop, ale nedlouho po začátku naší diskotéky se klubovna bezmála vylidnila, připomínajíc pak ten vzdušný prostor. A protože jsem byl uvnitř, co se dělo vně, mi bylo ukradené.

Nad ránem jsme se trousili domů, někdo spadl do řeky, jiný do skladu. Další spal na židli. Odcházeli jsme se ženichem, který se i nadále usmíval. Mezitím jeden můj kamarád, který si nepřeje být jmenován, v batohu odnášel i dvě sklenice úžasných nakládaných hermelínů (jednu pro něj, jednu pro mě), protože bylo nutno ctít plíhalovské „dvě sousta do kapsy a jedno do břicha.“ Jestli je přiznání polehčující okolnost, tak se přiznáváme...
-------------------------------------------------------------------------------------------------

Martino a Kubčo, přeju vám, ať vám to vyjde a ať spolu zažijete samý hezký věci.