NESPORTOVNÍ PÍSKÁNÍ

FC Forejt - TBC Lachtan 1:4, na penalty 1:2, na žluté karty 4:0
text Řízek, fotky Marťas a 1x Řízek, editor Maruška

„Je mi jedno, jak pískají ostatní. Já pískám takhle,“ objasnil mi rozhodčí po prvním našem letošním utkání hanspaulské fotbalové ligy, proč zápas zlikvidoval. Nekňuba s píšťalkou a kartami pravděpodobně krátce předtím absolvoval lobotomii nebo nějaký únos mimozemšťany, jinak si jeho počínání neumím vysvětlit. Nebo tam byla někde skrytá kamera.

Vlastíkovu verzi příběhu si můžete přečíst zde.

Úhrnem to byly tři penalty, z nichž dvě viděl jen on, třetí dokonce jen slyšel (!), čtveřice žlutých karet vesměs za nic, naprostá absence nějakého citu pro hru a pískání totálních ptákovin. Ale pozor, borec měl rozhodcovské zkoušky – hádám na šerm, krasobruslení nebo pouštění draků. Než budu pokračovat v monotónním ublíženém tónu, jen důležitá poznámka: prohráli jsme si to v podstatě sami.


Taky jsme ale vůbec nemuseli hrát. Arbitr usoudil, že ošoupané kopačky jsou taky kopačky, a poslal polovinu týmu přezout (na umělku se s nimi nesmí, přesto s nimi polovina lidí a týmů hraje). Náš kapitán se naštěstí vejde do mých sálovek a procházka po sídlišti mu jen prospěla a Kája po zápase prohlásil, že se mu v turistických botách hraje lépe, a kopačky zahodil, ovšem z Marťase se nedobrovolně stal fotograf. Už tohle bylo divné, ale to byla jen předehra.

Byť jen s jedním hráčem na střídání jsme se do soupeře pustili s vervou nám vlastní. Docela nám to, pravda, usnadňoval herecký tým TBC Lachtan. Někteří jeho hráči nebyli s to pochopit, že se hraje na žluté, ne bílé čáry a že při autovém vhazování že se musí stát pevně na zemi. Jejich vyskakování tak zchladil Rádoš. Jeho placírková zkusmostřela se mu vrátila, a zatímco se polovina týmu chytala za hlavu kvůli zahozené příležitosti, volejbalista vypálil podruhé – a do šibenice.

To byla naše první a vlastně i předposlední střela v tomto duelu, čímž už jsem dopředu vyzradil důvod, proč by nám to blb ve žlutém triku (rozhodčí) neprohrál, i kdyby pískal ještě hůř. Lachtani měli protivný zlozvyk padnout a zařvat pokaždé, když jejich akce skončila nezdarem. Maminky na Jižňáku znovu a znovu otvíraly okna a přesvědčovaly se, jestli jsou jejich děti v pořádku. Po faulu, kdy se Matyáš provinil asi tím, že se na soupeře zle zatvářil, jsme tak vyfasovali první kartu za řeči.

A bylo to čím dál horší. Kajetán skluzem čistě získává balón, řev jak u zubaře – a další karta. Sudí byl v rauši, jinak se nedala vysvětlit penalta, kterou proti nešťastným Lachtanům posléze vymyslel. Václav ji však blahosklonně poslal vedle. A pak bylo hned vyrovnáno a přišla přestávka.

Pak jsme dostali další kartu – zasloužil jsem si ji, protože jsem nepěkně tituloval simulujícího Lachtana, namísto toho, abych tak označil rozhodčího, který si to zasloužil tak třicetkrát oprávněněji. Druhá karta v životě! Další student DAMU si posléze vyprosil penaltu, když sudí viděl Venálovy ruce, a ono to zatím bylo břicho. Rádoš se za postranní lajnou svíjí smíchy, to už je moc. Břevno. Balón ve vápně málem v náručí na druhé straně – hrajte dál. Soupeřům sudí neodpustil jen skákané auty.

Na 3:1 skóroval nešťastný Rádoš, přičemž vlastenec se předtím málem povedl i Václavovi – kdyby takovou bombou otestoval bibendum v druhé brance, mohlo to být veselejší. Takhle se pak už jen zranil Radim, což Marťasovi poskytlo pět minut před koncem možnost nastoupit (a především boty). Tedy aspoň teoreticky, v praxi sudí obstrukcemi sněmovních rozměrů pustil Marťase do hry až půl minuty před koncem.

Stihl tak už jen poslední penaltu – provinil jsem se opět já. „Byl tam kontakt, slyšel jsem to, musel jsem to písknout,“ vejde nepochybně do učebnic pro svazové rozhodčí. Ano, byl, letmo malíčkem v brankářské rukavici, muselo to být hodně bolestivé. Lachtan upadl, jako by se na něj zřítil strom (aniž bych mu něco takového přál). Bibendum z penalty skóruje, žlutá pro Vlastu za řeči, závěrečný hvizd. Pak mi ještě rozhodčí zakázal napovídat kapitánovi, co nepěkného má napsat do zápisu o výkonu rozhodčího, jemuž v ústech chybělo pár zubů, patrně po nějakém podobném pískání. Nejsmutnější ale je, že Lachtani vůbec žádné nadržování nepotřebovali – s takovou by nás přehráli asi i tuleni.

Ale v tom, že jsem cestou k autu přes sídliště zabloudil, určitě mělo prsty to zakomplexované hovado!