Osm statečných a kérovačka
text Matouš, fotky Řízek
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, tak se to říká. Ještěže to neplatí pro chaty a zvláště ne pro tu v Dolní Vidimi na Kokořínsku.
Vrátili jsme se sem po roce a půl s očekáváním něčeho nového a trochu drsnějšího. Ale nebudu předbíhat událostem a vezmu to hezky popořádku. Ono se i chvilku zdálo, že se nikam nepojede kvůli nízkému počtu dětí. Ale situaci zachránil Smeagol, který se rozhodl poctit táborníky svojí přítomností. Vlakem z Radotína jsme dojeli na Hlavák, kde si na nás počkal Řízek, a už jsme mazali na metro na Holešovice, odkud nás měl odvézt autobus do Chudolaz.
K naší velké radosti nás řidič opravdu vyklopil v Chudolazech a nevysadil nás o několik kilometrů dál se slovy, že tudy je to kratší, jako ten poslední. Cesta na chatu proběhla v rychlosti a už jsme si šli pro klíče a hned se sháněli po sirkách, které byly opět nedostupné.
Během pěti minut jsme ze sebe udělali s Václavem blbečky u paní Krbcové, která jen kroutila hlavou nad tím, že nemáme sirky. Ještě veselejší bylo, že po našem návratu oheň v obou kamnech vesele hořel.
Uvařili jsme erární gulášovku, která přišla všem k duhu, a za několik málo okamžiků se strhlo nekompromisní osidlování ostrova Katan. Kdyby to někoho zajímalo, vyhráli Špína a Řízek. Ráno nás jaksi zradila vybavenost chaty: tentokrát nic rozbitého, ale okenice fungovaly perfektně, takže jsme jemně zaspali. Po snídani jsme sbalili batohy a šli s klukama na nějaký ten výlet. Cílem byly Jestřebické pokličky. Pro zvědavce: je to pískovcový útvar, kde vrchní část odolává erozi více než nižší, a vytvoří na vrcholku takovou kamenou pokličku.
Cesta probíhala většinou lesem a rozbředlým sněhem. Po zhlédnutí Pokliček jsme se vydali mimo značku do Jestřebice, kde jsme chtěli navštívit hospodu, kterou jsme navštívili i minulý rok a kde prodávají dršťkovou polívku a dají vám gulášovou. Byla zavřená, ale nabízela se i alternativa. Tam jsme se ohřáli, něco pojedli a šli dál bez Páji a Vaška, kteří se odpojili a jeli stopem do Mělníka koupit jídlo na večeři.
To ještě nevěděli, že kupují ingredience na oběd a že jim na zpáteční cestě téměř nikdo nezastaví. Nakonec se do Vidimi dostali civilním taxíkem kolem desáté hodiny.
To už jsme byli najedeni a čekali jen na ně. Poté se rozehráli další Osadníci, které jsem vyhrál Já!...a Vašek. Protáhli se až přes půlnoc a ačkoliv by bylo moudré jít v onen okamžik spát, museli jsme hrát dvě hry whistu, abychom se pak mohli také díky okenicím probudit v jedenáct hodin.
Odchod a úklid proběhl rychle a téměř chaoticky, naneštěstí jsme nestihli původně zamýšlený autobus a museli jsme jet o hodinu později. Nevadí, alespoň jsme si změřili svojí rychlost na silničním radaru. Cestou domů půlka lidí spala, takže jim cesta do Prahy utekla rychle.
Tak zas někdy ve Vidimi!
Žádné komentáře:
Okomentovat