Hm... Naděje, auto a dvě stovky
text a fotky Řízek
Nalézt sám sebe, nalézt kamarády, nalézt klub, nalézt po koncertě Frantu a nezapomenout v klubu oblečení. Čtvrteční koncert naší oblíbené téměř rockové kapely Hm… začínal i končil jako nějaká trapná bojovka, kdy vás unavený vedoucí pošle do daleké neznámé vesnice vyměňovat rezavý hřebík za fotografie dívek ve věku 15–25 let.
K těm dívkám se ještě vrátím. Nicméně měli jsme sraz na Hradčanské dole v metru, s Pájou a Milanem jsme se sešli nahoře a přes staveniště tunelu s poetickým jménem Blanka jsme přešli někam, kde jsme doufali, že nás objeví i Franta se svým autobusem.
Jenže autobusy přijížděly a odjížděly a ten správný, modrý, pořád nikde. A víte, v čem to vězelo? „Jsme v ulici Pod Kaštany,“ křičel jsem do telefonu, zatímco Franta zřetelně slyšel: „Jsme v ulici Pod Baštami“ a hned tam vyrazil. To byla jistě taky moc hezká ulice, ale bez nás. Vymysleli jsme ještě třetí ulici, Pod Baštany a opájeli jsme se kolou s vodkou a legrační představou, že se lidi zpod kaštanů nesnášejí se sousedy zpod baštanů, a čas běžel. To, že Franta přijel zrovna ve chvíli, kdy jsme z místa někam bezradně odcházeli, byla jen další hříčka toho unaveného vedoucího, co si tuhle bojovku vymyslel.
Nepřekvapí, že se opožděný transportér už i s námi vydal úplně špatným směrem. „Hele, ale tudy se jede do Suchdola, ne na Hanspaulku,“ přesvědčil jsem nakonec šoféra těsně za kulaťákem. Pak už bylo jen dílem okamžiku, než jsme nalezli totálně schovaný, ale nesmírně přívětivý garážový klub U Rafa se starými televizemi, holými zdmi a androš zvukem. Facebookoví fandové to navíc mohli mít zadarmo! Zavilí odpůrci sociálních sítí mezi námi jistě zaplakali. Protože mi to bylo blbý, zaplatil jsem. To bylo ve 20:23, ve 20:24 začali Hm… hrát.
Kapela nemůže za své fanoušky – ani za opilé Milana s Pájou a jejich přesun se židlemi do nové první řady pár minut před koncem koncertu, ani za alternativní dredované osvetrované holky, které se nám nelíbí. Asi jsme v tomto směru příliš konzervativní a mainstreamoví – ještěže dorazila má milá.
Koncert byl sice nebývale ukecaný, ale i tak zaznělo téměř vše, co bych si přál. Od Sovy přes Karla po topiče Antonína po Ukulele a Babičku s ukulele. Dozvěděli jsme se také, že Antonínova elektrárna měla ve své době nevídaný výkon 72 megawattů - když se miloval s tou holkou proklatou, ohněm a lopatou. Podruhé jsem slyšel kotlíkový song Naděje o situaci, kdy někdo někomu nechá auto a dvě stovky, a podruhé jsem z něj byl když ne úplně u vytržení, tak někde dost blízko. Naděje na další přídavky se postupně zmenšovala, když si Maruška navzdory odporu sálu vykřičela Kocourka a když sál mohl posléze pochvalně zamručet, když zazněla romantická píseň Buď můj salám.
Bojovka se chýlí ke konci, vystupujeme na Dejvické, zatímco zbytek tlupy ujíždí k Radotínu. Milan nad ránem zjišťuje, že mu chybějí nějaké svršky. Třeba si je kapela nechala a vrátí je až poté, co zaplatí dlužné vstupné.
Žádné komentáře:
Okomentovat