kdysi jsi v zatáčce nad cementárnou dostala smyk. Favorit a my v něm se na zledovatělé silnici otočil a skončil v protisměru, ale nakonec se ti tu zatáčku podařilo vybrat a měli jsme štěstí, protože zrovna nejel žádný kamion s cementem.
Nesu si s sebou stohy dalších, příjemnějších vzpomínek. Dlouho jsou krásné a usměvavé jako ty černobílé snímky, které jsi fotila. Nekonečné zimy na horách, kdy se pak jako omluvenka napsalo "rodinné důvody". Tvé hraní na kytaru a zpívání Ho ho Watanay.
Co bylo předtím, vlastně spíš tuším. Krásná slečna s trochu zvláštním nosem, který sama sobě zlomila tenisovou raketou, a s očima s nevšedním zlatým prstencem okolo středu. Když ses smála, jako by se rozzářilo slunce.
Jako systémová inženýrka jsi uměla poručit těm obřím počítačům přes půlku místnosti. Což se potom, když se smrskly na velikost krabice a dál se zmenšovaly, už tolik nehodilo. Ale v našich očích jsi stejně byla bohyně, protože jsi nás brala k sobě do práce do filmových ateliérů a my jsme mohli nadšeně zkoušet ty parádní hry na disketách jako formulky nebo zimní olympiádu. Nedávno jsme je s Maruškou hráli a pořád jsou dobré.
Fotky i vzpomínky z dalších roků jsou sice barevnější, ale jejich odstíny už nejsou tak veselé. Pořád jsme ale byli jedna rodina a ty jsi tu byla pro nás – tedy většinou.
Říct, že jsi život obětovala svým dětem, totiž v tvém případě není fráze, ale minimálně z poloviny pravda. Asi jsme ti za všechnu tu péči měli děkovat častěji. Možná jsme mohli mít méně často řízky a ne vždycky vyžehlené košile. Možná jsme něco z toho mohli udělat sami.
Pak se to zkazilo úplně. S tvou nemocí jsme nedokázali bojovat, ty jsi přišla o milovanou rodinu pod jednou střechou a krátce potom jsme všichni přišli o bráchu Adama.
Zůstala jsi na to sama, což bylo lákadlo pro nejrůznější vykuky. "Maminka byla taková shovívavá," řekl mi o tobě jeden z obyvatel tvého domu a je to přesné. Ten největší prospěchář se navíc stal tím, kdo ti byl nejblíže, a my dlouho dokázali jen přihlížet, jak tě trápí.
Nastalo období, kdy jsem se bál tvých telefonátů, protože zpravidla znamenaly průšvih. Jednou hořelo. Občas jsme jeli na pohotovost.
Ale pak se stal zázrak: dokázala ses svého toxického a toxikologického vztahu zbavit – a to nadobro, byť to "nadobro" ve výsledku znamenalo jen rok a půl nebo dva.
Začala jsi znovu žít, a to opět není fráze, ale prostý fakt: po mnoha letech a třech endoprotézách - čtvrtá měla být teď v září - jsi sama sešla schody ze svého domu a začala opatrně opouštět pohodlí proleželé postele a televize Barrandov. Začínala ses zajímat o svou vnučku Hedu a dojímat se z ní. Slunce se vrátilo. Měla jsi ze sebe radost a my také.
Chci zmínit dva muže, kteří na tvém restartu měli v mých očích největší zásluhu: mého bratra Kubu, který nad tebou i přes mou skepsi nikdy nezlomil hůl, a našeho tátu, který ti i jako bývalý manžel věrně pomáhal řešit cokoli, co na tebe druzí ušili nebo sis na sebe ušila sama.
Zkrátka, tuhle zatáčku jsi dokázala vybrat, což se povede jednomu z tisíce. Že pak tvá cesta životem tak náhle skončí, považuji za mimořádně nefér.
Co mě nejvíc mrzí: nestihl jsem ti říct, že jsi fakt dobrá. Pořád jsem se totiž bál, že se to zase zkazí.
Taky jsem tě nestihl dva dny před tvým nečekaným odchodem kvůli práci vzít na oběd a za Hedou. Bylo ti to líto a mně taky, ale odložili jsme to přece jen o týden. Bylo slyšet, jak moc se těšíš.
A pak bys taky měla vědět, že Hedvika má tvoje sluneční oči. A já tě v nich vidím každý den.
Tvůj Lukáš
Žádné komentáře:
Okomentovat