Všech osm týmů dorazilo, slunce svítilo, ceny pro účastníky byly úhledně srovnány v dárkových taškách, které jsme doma našli (cedulku "Lukášovi od Ježíška" jsme s Maruškou na poslední chvíli sundali). Zkrátka to vypadalo, že jsme na nic nezapomněli a že dvanáctému ročníku Piškotova poháru v malém fotbale na kraji Krčského lesa nic nestojí v cestě.
Akorát že Piškotův pohár stál v cestě neznámým lidem, kteří na stejném hřišti hodlali hrát nějaký bezmála prvoligový zápas. Nejdřív jsme je s chápavým a vlídným úsměvem zaháněli, že si asi spletli místo a čas, jenže pak, jak těch lidí přibývalo, se začínalo ukazovat, že správce prostě hřiště (za nekřesťanský peníz) pronajal dvakrát.
Tady se zase ukázaly rozdíly mezi pořadateli: já jsem se chtěl nějak dohodnout a třeba i na chvíli uskromnit, Václav se (celkem oprávněně) vytočil doběla a hodlal to hnát skoro až do Štrasburku. Tam by panu správci hrozil úhrnný trest: obžaloba mu klade za vinu i to, že zapomněl odemknout šatny a že volal zpátky zrovna při minutě ticha.
První liga se nakonec vešla a zhruba hodinu koexistovala s naším turnajem, aniž by kdokoli přišel k úhoně anebo byl omezen na svých právech.
A my jsme mohli začít hrát. Tedy hned poté, co vyřeším dilema, kdo vlastně jsem. Jsem pořadatel? Příležitostný fotograf? Útočník pořádajícího a letos velmi početného týmu FC Forejt? Brankář nově sestaveného, personálně skromného týmu Deníku N? Nebo dokonce útočník Deníku N pro případ, že jedna z našich hvězd nebude schopna běhat a sama skončí v brance?
Díky příznivému losu (zápasy obou mých týmů se skoro nekryly) jsem řešení dilematu spíš odložil: v ukrutné zimě (sluníčko trochu klamalo tělem) jsem se na hřišti nadále pohyboval ve třech různých trikách a každé mělo svůj význam.
V zeleném dresu Forejtu jsem se pustil do skupiny B. Jako střídající hráč, obdoba třináctého útočníka, jsem se občas proběhl po hřišti v nudném a opatrném utkání proti J. R. Clubu (0:0). Pak jsem zahodil zelené triko a natáhl černé, protože Deník N čekala turnajová premiéra proti Tutto Bene.
Pak jsem zahodil černé triko, protože Tutto Bene byli taky černí, a natáhl bílé triko, původně určené do branky. A o chvíli později jsem natáhl levačkou z velké dálky a mohutný gólman u tyče nebyl včas - to byl spektakulární gól na 1:1.
Nakonec jsme remizovali 2:2, přičemž jsem se ochomýtl i v další klíčové situaci: dostal jsem ve vápně kopačkou do hlavy (tuhle tradici jsem zahájil loni). Jenže hvězdný kolega David, který na chvíli opustil branku, nařízenou penaltu poslal do tyče. Už tehdy mě napadlo, že nás to bude mrzet, a taky že jo.
Těžší úkol bylo neztrapnit se proti favorizované Torolce, která Piškotův pohár už čtyřikrát vyhrála a působí podle některých zdrojů momentálně ve třetí malé lize. My v Enku sice nabízíme prvotřídní zpravodajství a publicistiku, ale fotbalově se teprve hledáme. Torolka však taky trochu tápala. První polovinu jsme tentokrát se mnou v brance (v bílém triku) celkem bez obtíží drželi bezbrankovou remízu, jenže pak jsme se na pár minut zamysleli a rázem prohrávali 1:4. Konečné skóre 2:5 více méně odpovídalo obrazu hry, kdy nás sice mleli, ale kulhající David občas sebral míč a dal gól. Tohle nás asi zas tak mrzet nemuselo.
Kamarádi z Forejtu (beze mě) mezitím prohráli s týmem Na zdraví pana Macháčka, který byl papírově nejsilnějším členem jejich skupiny. Do semifinále ale pořád vedla relativně schůdná cesta. Forejt potřeboval nejdřív jakkoli porazit Kozu znezaneřáděnou (sympaťáky, kteří na turnaji nechyběli ani jednou) a pak doufat, že si hegemon skupiny Macháček poradí s J.R. Clubem (mohl by, když je ten hegemon).
V obdobné situaci se shodou okolností octl i můj druhý tým: potřeboval nutně porazit mužstvo Jedna noha netleská, ideálně větším rozdílem, a pak držet palce Torolce, aby přejela Tutto Bene (taky by mohla, když pořád vyhrává). Poločasový výsledek 0:0 však nevypadal, že by se to mohlo povést, přemístili mě proto do branky a stále víc kulhajícího Davida do útoku. Vyplatilo se: s kolegou Prokopem zařídili výhru 3:1 a naděje žila.
Jelikož Forejt porazil Kozu 3:0 (v závěru jsem se mihl v jeho sestavě, a dokonce běžel sám na branku, ale zvoral jsem to), zelená i černá trika shodně čekala, jaký osud jim určí jejich soupeři.
A ti je vypekli: J.R. Club (doslova) vybojoval vítězství nad Macháčkem a přeskočil Forejta a lenivá Torolka byla daleka tomu, aby vyhrála o potřebné tři góly nad Tutto Bene: zápas skončil remízou. Oběma týmům s mou spoluúčastí tak k postupu chyběl jediný bod - to je třeba ta neproměněná penalta.
Torolce stáli v cestě zkušení a už celkem uklidnění hráči J.R. Clubu, ale překvapení nenastalo, stejně jako v semifinále, kde Macháček přejel Tutto Bene. Zkrátka se ukázalo, že tyto týmy hrají dobře, jen když potřebují vyřadit Forejta a Deník N.
Moje schizofrenie vyvrcholila v zápase o páté místo, kde se oba moje týmy potkaly. Oblékl jsem opět černé triko, ale měl jsem pochopitelně chvílemi tendenci přihrávat kolegům v zeleném, jelikož s některými z nich hraju 19 let.
Po vyrovnaném poločase dvou už trochu malátných týmů vše dospělo k bizarní pointě: vítěznou branku na 2:1 jsem našemu novému gólmanovi Kasperovi vstřelil právě já. Jasně, že jsem ten gól oslavil - prostě jsem měl radost. Takže Enko páté, Forejt šestý, Jedna noha netleská sedmá a Koza znezaneřáděná osmá. A dál?
Třetí místo bral J.R. Club a zprvu vyrovnané finále pak v poměru 4:1 nepřekvapivě ovládla Torolka. Zvednout pohár pro vítěze nad hlavu však bylo letos výrazně těžší, neboť jsme nechali předělat podstavec, který je nově z mramoru.
Usoudili jsme, že fotbalu bylo až dost (pro příště zkrátíme poločas na milosrdnějších 13 minut; ostatně půjde o 13. ročník a brácha hrával v dresu s třináctkou, takže to bude vypadat jako nějaká sofistikovaná numerologie). Rozdali jsme vše, co jsme měli, zjistili jsme, že máme strašný hlad, a přemístili se do tradiční nálevny na Zelené lišce. To už jsem měl zase zelené tričko Forejtu, protože kolegové v černém vzali po turnaji děti na Slavii, což mě míjí.
Nejdřív to vypadalo na komplikovaný vztah, když Matyáš rozzuřil uštvaného vrchního tím, že si objednal (problematický a časově náročný) čaj. Nakonec to bylo příjemné posezení plné nečekaných a podnětných informací.
Dozvěděli jsme se, že jeden z našich nových spoluhráčů rapuje, jiný drátuje divadla a třetí nějak figuroval v rodině přítelkyně, dcery nebo matky Karlose Vémoly (ztratil jsem se v tom, navíc to bylo slovensky), ale teď je před nimi nějak na útěku či co.
Skončilo to pochopitelně tím, že jsme své dva nejvěrnější spoluhráče, které jsem odsoudil k šestému místu, a ještě jsem u toho trapně jásal jak v televizi, pozval k nám domů na panáka, přičemž Maruška nepředstíranou radostí protočila panenky. Co se asi podělá příště?
text Řízek, foto Kuba Plíhal
Žádné komentáře:
Okomentovat