Liším se tak od autora tohoto blogu. Má bláznivé nápady často a ví se to o něm (dalo by se snad i říct, že bláznivé nápady jsou součástí jeho pověsti).
Lukáš se nejdřív optal, jestli si skutečně myslím, že tato hranice padne, a pak mému návrhu přitakal něčím na způsob „je to bezva nápad“. Nevím úplně proč, ale tato reakce mě od něj nepřekvapila.
Co nás překvapilo, byli noví předplatitelé Deníku N. Domnívali jsme se, že máme na naplánovaní trasy pro náš oslavoběh nějaký týden či spíše dva. Lidé, tedy spíš Petra Procházková, mínili jinak. Petře se podařilo nabrat a sepsat rozhovor-těžko-k-uvěření s pánem, který je na ruském státním televizním kanále častěji než Šídlo s Romancovem na ČT24 dohromady a šíří tam Putinovu propagandu (na rozdíl od Šídla s Romancovem na ČT24). Odvedla statečnou práci a my se ji rozhodli naservírovat čtenářům ještě před tím, než zmizeli na víkend, minulý pátek kolem šesté večer. Nová předplatná začala naskakovat takovou rychlostí, že hranice 25 tisíc abonentů Enka byla dosažena hned v sobotu.
Uskutečnit náš plán v sobotu nešlo: Lukáš byl s rodinou na výletě v Liberci, já s ženou ve Svatém Petru. Ujistili jsme se, že první možnost je jít v neděli večer.
Když jsme někdy po páté v neděli nabrali ze Špindlu kurs Praha a Jaruška se jala řídit, abych já mohl vyřizovat pracovní věci, napsal jsem Lukášovi rychlý dotaz, zda to chce s tím během „ještě dneska hrotit“. Mohu to tu s takřka týdenním zpožděním přiznat, byl to ten typ otázky, který se tváří jako dotaz, a přitom je umně skrytou manipulací (pracuju docela usilovně na tom, abych se tohoto zlozvyku zbavil). Lukáš odpověděl, že by šel. Nevím proč mě tato jeho odpověď překvapila.
Domluvili jsme se, že zavolám, až přijedeme domů, a že by Lukáš dorazil na Suchdol a že tudíž mám vymyslet nějakou trasu tady u nás kolem.
Volal jsem pro jistotu už z Blanky, jako že se blížíme. Lukáš byl právě na večeři u tchyně a plánoval koupání a uspávání Hedy. Dohodli jsme se, že běh zůstává variantou na tento večer, ale že bychom dali nějaký kratší, a ta pětadvacítka by přece jen asi počkala na nějaké příště.
Lukáš dorazil na Suchdol v půl devátý. Nasadili jsme na čela Lucifery, ujistili se, že není zima a není tak třeba se přioblékat a vyběhli jsme na mou nejtradičnější trasu Roztockým hájem do Tichého údolí, bez očekávání, kam až poběžíme. Když jsme vyběhli double trouble (kdyby tu náhodou byl někdo, kdo není na Stravě, tak tam se označují úseky pro běh a dávají se jim jména, toto je taková cesta mezi Úněticemi a krajem Kozích hřbetů) a měli tou dobou v nohách necelých osm kilometrů, optal jsem se Lukáše, jestli chce běžet zhruba desítku, anebo o kousek víc, nějakých těch dvanáct třináct kilometrů. Odvětil mi, že jsem snad přece chtěl běžet těch pětadvacet, ne?!
Fakt jsem si tou dobou neuměl představit, že běžíme dalších 18 kilometrů, nicméně jsem se rozhodl pokračovat bez náznaku hlasitého protestu dál, prozatím, prostě tak nějak dokud to půjde. Běželi jsme přes pole na kraj Horoměřic, další polní alejí do Lysolají, přes ně na horní okraj Tiché Šárky, podél něj a podél polí k sanatoriu a pak začali klesat k Nebušicím. Tou dobou jsme měli v nohách tak třináct kilometrů a mně se začalo běžet dobře a začal jsem věřit, že to dneska skutečně asi bude „ten oslavoběh“.
Od nebušického hřbitova jsme to vzali dolů směrem na Jenerálku. A tam, v údolí u potoka, jsme minuli jediného člověka, co nás za víc než dvě hodiny potkal. Netvářil se do svitu našich Luciferů úplně nadšeně. Taky tam nám začalo být přece jen trochu zima.
Ještě štěstí, že po zaběhnutí do Tiché Šárky nás čekal krpálkovitý výběh strání směrem zpátky na Lysolaje (jo, ten zahřál). Byl to krpálek, a tak se stalo, co se stává na krpálcích vždy: Lukáš se odpojil na vzdálenost ne delší než deset metrů (jo!), v důsledku čehož jsme se na malý moment ztratili, poté, co jsem ho na stěží rozpoznatelné „křižovatce“ poslal zpozvdálí omylem doleva.
Zbývalo popoběhnout zase kus kolem pole a pak si malinko zaběhnout okolo kraje pole, abych si byl jist, že kýžená pětadvacítka padne. Na moment jsem Lukáše předběhl, abych vzápětí zaslechl, že za mnou neběží. Upadl. Asi dvě minuty poté, co zavzpomínal na jeden z našich prvních společných běhů před rokem a půl, kdy si při obíhání téhož pole zvrtnul kotník. Jak moc zavzpomínání na tento incident souviselo s pádem, na to musí odpovědět sám Lukáš.
Pak už zbývalo jen se vrátit z Lysolají přes pole na Suchdol, vyhnout se ulici Stržná, kam si to Lukáš po paměti namířil (asi celkem důrazně jsem ho varoval, že na žádný další, sebemírnější stoupání nemám sil), a vběhnout přímo do cílové rovinky v naší ulici, kterou Lukáš pro daný okamžik přirovnal k Pařížské (jakože tou se sprintuje do cíle Pražského maratonu, aby bylo jasné, že se nepominul na rozumu).
Doběhli jsme, na tachometrech našich hodinek bylo zhruba 25 400 metrů (i tato naběhnutá rezerva na počet našich předplatitelů je už v čase psaní tohoto blogu vyčerpaná). Jako obvykle na konci běhu, zmocnil se mě z něj euforický pocit. Doprovázený tentokrát pocitem uspokojení z toho, jak jsem dokázal trasu pro náš oslavoběh naměřit, ačkoli jsem ji v této podobě a délce nikdy neběžel (ani nemohl, Strava mi po nahrání běhu oznámila, že jsem právě uběhl nejdelší vzdálenost ve svém životě). Bylo sice už skoro jedenáct a Jaruška spala, přesto mi přišlo kolegiální pozvat Lukáše na něco k pití. Vyzunkli jsme každý dvě skleničky coly a rozloučili se.
Šel jsem se zahlásit do potemnělé ložnice, abych se dozvěděl, že Jarušku probudila vrzající branka. Druhý den po příchodu z práce jsem ji naolejoval. Už nevrže. No, nemějte oslavoběh za sukces, když má takovéto důsledky.
text Pavel T., foto Strava
Žádné komentáře:
Okomentovat