Nejdříve jsem si říkal, že to za této situace není možné, ale to hučení bylo natolik monotónní, že to možné bylo...
Zkraje spánku se mi ale stalo to, co někdy zažívám i ve své domovské posteli: zdálo se mi o tom, jak nakřivo došlápnu a otočí se mi kotník. Vždy sebou pak trhnu, protože ta v tomto případě domnělá bolest, jak ji mám za ty roky natrénovanou a zažitou, je dost autentická. Tady jsem se aspoň nepraštil hlavou o pelest.
"Vy jste se nám hnul, musíme tu poslední sérii udělat znova. Zkuste být úplně v klidu," zavolal na mě radiolog a sice jsem se cítil malinko trapně, ale ten kratičký šlofík na lehátku magnetické rezonance byl velmi příjemný.
(Připomnělo mi to dávný nápad na startup: takový hodinový hotel pro osamělé kravaťáky, kde by se přes den ve vší počestnosti spalo. Řekl bys prostě svému CEO, že jdeš na důležitý meeting, ve skutečnosti by sis na půl hodinku pronajal postel v centru a vrátil se čerstvý, připraven vytvářet hodnoty v podstatně vyšším tempu = benefit pro kravaťáka i nadnárodní společnost. Jmenovalo by se to Spinkárna, asi by to fungovalo na bázi franšízy a dalo by se to třeba vybudovat na místě zkrachovalých čajoven. Nevím, proč jsme to nerealizovali).
O týden dříve se mi o výronu kotníku nezdálo. Odevzdal jsem Hedu babičce a dojel jsem na start Hubáčkovy dvacítky, nečekaně překrásného závodu ve zprofanovaném prostředí Prokopského údolí a téhle zvláštní polodivočiny obklopené prakticky ze všech stran paneláky. Kámoši měli lepší program a/nebo neodpovídali na zprávy, takže ze známých tváří dorazil akorát můj CEO Pavel, jejž jsem před časem infikoval běžeckým nadšením a pořád se kvůli tomu cítím trochu blbě, třeba i proto, že on mě (například) svým divadelnickým ochotničením nenakazil ani v nejmenším.
A taky tam bylo snad patnáct lidí v dresu SK Babice, kam tak trochu patřím, i když nechodím moukou značit trať a příspěvky platím se zahambujícím zpožděním.
Čekalo nás dvacet kilometrů, jak název napovídá, v prudkém větru a ve vlezlém chladu, takže i obvyklí otužilci vesměs navlékli dlouhé rukávy a čepice. V triku jsem vyrazil jen já, jenže než jsem se stačil začít radovat, že jsem to vychytal (po čtvrthodině kupodivu vysvitlo slunce), objevily se nějaké problémy.
Předně: utekli mi ti nejrychlejší, takže jsem se hned po prvním napáleném kilometru octl na ocet: přede mnou prázdno a za mnou se shromažďovala skupinka rachitických lidí, kterým jsem s husí kůží na holých rukách dělal větrolam. Pak mi ve stoupání skoro k nohám padl babický kolega a někdejší zelenoliškový soused Táda a působilo to přinejmenším podezřele, ale o kolaps mladého sportovce se nejednalo, jen ho zradila pata a vzápětí koordinace pohybu.
Zatímco mě rachitičtí lidé míjeli, po asi dvanácti minutách závodu, někde těsně před třetím kilometrem vidím louži a bahýnko a chci se tomu elegantně vyhnout, ale kotník se mi na celkem rovné cestě zničehonic otáčí úplně naruby tak, že poprvé opravdu přemýšlím o tom, že to zabalím. Nakonec to zkusím. Vychází slunce a ostatním je nepochybně vedro, zatímco mě jen šíleně bolí každý druhý krok.
Z průběžně desátého místa mě na konci Dalejského údolí sesadil kdosi, koho jsem zvoláním "Vpravo!" jemně upozornil na to, že moučná šipka najednou uhýbá z široké cesty do prudkého kopce. Pak jsme se nahoře všichni otočili a vítr zadul do zad. Na funkci kotníku to nemělo vliv, ale byla to příjemná změna.
První desítka se v podobě výše zmíněného závodníka vzdalovala a kousek od druhého hřbitova jsem zahlédl babický dres a v něm nejspíš Vojtu, mého tréninkového souputníka. Nic moc to se mnou neudělalo, ale asi ani s ním, takže mě na polích zpátky u Hubáčkova vysílače už nedohnal, i když jsem už mlel z posledního. Na druhou stranu, nakonec jsem neměl o tolik horší čas než při svých předchozích účastech, kdy jsem dobíhal s oběma nohama.
V cíli jsem si povolil botu, což jsem neměl dělat, protože se mi pak velmi špatně řídilo, a v dalších dnech jsem běhání vyměnil za belhání po bytě a kostivalovou mast. A místo nějaké pointy jsem se prostě zašel prospat na magnetickou rezonanci a uvidíme, co dál. Zatím mi poslali zprávu plnou latiny, ale možná je to šifra: že když se vezmou první písmena a přečtou pozpátku, vyjde z toho něco jako "VYBODNI SE KONEČNĚ NA TO BĚHÁNÍ A SEĎ DOMA NA ZADKU".
text Řízek, foto David Yadel
Žádné komentáře:
Okomentovat