BEZ BODÍKŮ

Pojedenácté jsme uspořádali fotbalový Piškotův pohár a bylo to letos mimořádně spletité. Hráli jsme místo běžného března v úchylném termínu těsně před prázdninami. Dvě mužstva nám odřekla účast prakticky simultánně a nikde poblíž žádná další nebyla. Nemám Billa kartičku, takže jsme nedostali slevu při nákupu tatranek a dalších nezbytností. Václav zapomněl, že má jít na test, a tak vyrazil těsně před začátkem (ale stihl to). Chyběl nám náš nejlepší obránce, protože fotil spoušť po tornádu. Hedvika mi usnula v kočárku až padesát metrů před Děkankou, kde se hrálo, přesně na třicet pět sekund, takže nepochybně bude protivná. A ta záležitost s poháry, to si zaslouží vlastní odstavec nebo možná dva.

Drahocenně se tvářící, ale ve skutečnosti spíš plastové ceny pro vítěze k našemu turnaji patří podobně jako korková nástěnka a Václavovy proslovy. Každá prodejna, v níž jsem je historicky sháněl, má prakticky týž sortiment: vypadá to, že nakupují od stejného čínského dodavatele. Tyto prefabrikáty se následně kreativně vylepšují nalepením emblému s nějakým fotbalovým motivem (typicky míč), aby to "vypadalo hezky", dále zpravidla požaduji cca 5 ks štítků s nápisem Piškotův pohár - druhé místo, nejlepší střelec a tak. 

Není na tom nic zas tak složitého, bohužel jsem si chtěl usnadnit práci a ušetřil čas a hodlal poháry nakoupit v Benešově, protože máme poblíž chatu a zrovna jsme tam byli. Prodejna je na náměstí a kromě pohárů a sportovních potřeb nabízí kupodivu i hudební nástroje (nejen housle, haha). Z prvního kontaktu, desetiminutového telefonátu (v pondělí) jsem byl v rozpacích, ale osoba na druhém konci drátu si mé požadavky poznamenala a slíbila, že to bude tentýž den odpoledne připraveno. Nebylo, protože pán měl frmol – "lidi nakupovali nafukovací věci, jak je horko". Nebylo ani v úterý, "zapomněl jsem, že jdu na očkování" atd. Tím, že jsme v úterý odjeli z chaty, se plánované časové výhody nepodařilo dosáhnout, ba naopak . Nebylo to ani ve čtvrtek (už ani nevím proč, ale už to aspoň "měl na stole", ovšemže nehotové). V pátek tam tak musela zajet žena, cestou byla bouračka, zácpa a kdovíco ("přivezla jsem ty posraný poháry z posranýho Benešova"). Byly ale docela hezké a na nás zas žádný nezbyl.

Tím se dostáváme k průběhu turnaje, který se vydařil, třebaže byl prost překvapení. Zúčastnil se ho jeden silný tým, jeden o trochu slabší, kterému nedorazil brankář, a dva srovnatelně slabé. Předpokládal jsem proto, že si největší dávku ostudy uřízneme hned v prvním zápase proti Torolce, která si z loňska přivezla putovní pohár, jenže se sešlo vícero pozitivních faktorů: ještě jsme měli sílu běhat, soupeř se teprve rozjížděl a nám podobně jako ve zbytku turnaje zachytal gólman Kuba. Sice jsme prohráli, ale jen 0:3.

 

Není to samozřejmě k jásání, ale leckteré jiné týmy nám to mohly závidět. Začala se však bezezbytku, a možná až moc, naplňovat moje slova ze zahájení turnaje, a sice, že mě brácha Piškot mnoho věcí naučil, fotbal bohužel fakt ne. Co jsem se na sklonku řekněme kariéry přesunul do útoku, je to obzvláště vidět. "Nedostal jsem se ke střele, zejména proto, že jsem se nedostal k míči," analyzoval jsem svůj výkon za souhlasného pokyvování spoluhráčů a tušil, že bude ještě hůř. Vlastně jsem jednou vystřelil zády, když mě kapitán Matyáš trefil.

Brankář nedorazil týmu Na zdraví pana Macháčka, nicméně náš Kuba velmi ochotně zaskočil. Koza znezaneřáděná favorita trápila, ale nakonec utkání skončilo 3:1 a patřilo k těm vyrovnanějším. Na rozdíl od následujícího duelu, kdy jsme chtěli vlétnout na Macháčky, kteří hráli druhý zápas v řadě a nemohli ani střídat. Místo toho jsme předvedli něco divného a smutného a prohráli milosrdných 0:5. Fuj.

 

Šli jsme na pivo, Péťa předal funkci pokladníka (nebyla to reakce na předchozí ostudu, ale na to, že už několik let nehraje, nicméně pokladník byl výborný, díky moc za to – hrozný voser, mnohem horší než dělat vedoucího mužstva). Generační obměna je tím završena - Vašek už dříve předal pásku a já chtě nechtě rukavice. Mohli jsme se začít soustředit na to, co nám zbývalo, tedy boj o předposlední místo. Případně si dát ještě jedno pivo nebo limonádu, protože začínalo být fakt horko.

A pak se na hřiště vrátila Torolka, smetla Kozu znezaneřáděnou 4:0, a tak bylo jasné, že poslední dva zápasy ve skupině budou o ničem, respektive pouhou generálkou před finále a zápasem o třetí místo. Ti horší, tedy my a Koza, k tomu přistoupili jinak než ti lepší: vzájemný zápas byl kulantně řečeno chudý na zajímavé situace a nemohl skončit jinak než 0:0.

Když jsme se o půl hodiny později potkali naostro, bylo to přeci jen zajímavější. Zase jsme brzo prohrávali, ale šance byly. Já už jsem třeba vůbec nemohl, což jsem svérázně řešil tak, že jsem skoro nechodil ze hřiště střídat. Filip, náš nejlepší hráč v poli, trefil už asi čtvrtou tyčku, ale připravil Danovi krásným pasem vyrovnávací gól, náš jediný na turnaji. Jenže Koza pár minut před koncem šla znovu do vedení. 

S ubývajícím časem jsem byl bohužel stále častěji u míče. Filip mi nezištně nahrával v situacích, kdy by sám býval mohl třeba trefit tyč. Já jsem se zpravidla nějak divně zamotal, nebo mi to jako pár vteřin před koncem vyšlo na ještě nešikovnější levou, nebo jsem pro jistotu sám spadl a pak přesvědčoval rozhodčího, že to fakt faul nebyl. Prostě už to skončilo 1:2 a místo pohárů dostaneme dětské šampaňské, které jsme včera nevýhodně koupili bez Billa kartičky a bodíků.

Torolka si v generálce na finále pohrála s Macháčkem 8:0. Jeho hráči tak před odvetou celkem logicky hledali někoho ochotného stoupnout si do branky. Kuba byl unavený, tak jsem se nakonec odhodlal já. Přitom jsem (si) sliboval, že po blbě zlomeném prstu už chytat nebudu.

Utkání bylo přeci jen vyrovnanější, dokonce Torolka i poprvé inkasovala. Za stavu 1:1 jsem se odvážně nebo spíš nerozvážně vrhl komusi k nohám a pak se mi zatmělo před očima. Hlava ale vydržela (později potvrzeno rentgenem), jen mám teď díky čísi kopačce na pravém spánku tetování jako Robert Rosenberg (tím veškerá podobnost bohužel končí).

O poločase za pořád ještě přijatelného stavu 1:2 jsem dal na důrazné doporučení manželky a mlčenlivého souhlasu nemluvněte (které vůbec nebylo protivné) a vystřídal mě Kuba, jemuž zrovna schnul diplom pro nejlepšího brankáře. Finále skončilo 1:3, a pohár si tak může odvézt opět Torolka.

Jenže ne hned. Nejprve musíme nechat upravit a zvětšit podstavec, protože se tam už všechna její vítězství nevejdou. Přemýšlím, kde to nechám udělat – napadá mě Benešov...

text Řízek, fotky Ř., Péťa, Milhauz, Hanka a další