JEDNOU VĚTOU

Ptáš se, proč teď nepíšu častěji, když jsem s miminem doma, vždyť máš spoustu času a nemusíš chodit do práce, a ona je navíc tak hodná, no protože teď zrovna mlčky sedím v zaparkovaném autě a bojím se pohnout, abych ji nevzbudil, ba radši ani nerozepnu pás a klíček nechám v zapalování, to už ji kdysi jednou vzbudilo, a potichu - proč ten pytlík musí tak šustit? - úplně vyčerpaný pojídám hranolky a hamburger k obědu, který jsem si koupil, protože jsem nemohl vylézt z auta, a vymýšlím, co dál, zatímco ona na sedadle spí, což kontroluji pohledem do zpětného zrcátka, v němž vidím další zrcátko umístěné proti její sedačce, v něm se odráží obraz obličej se zavřenýma očima a otevřenou pusou, ona totiž usnula před chvilkou někde mezi tunely cestou z máminy práce, kam ji musela vzít, protože jsem se zdržel na veterině, přičemž máma, která přišla k autu ve žlutém kabátu a pak utíkala zase zpět do ministerstva, správně odhadovala, že cestou domů usne, což jsme si stačili v rychlosti kromě dítěte předat, vlastně jsem jí ještě sdělil, že Pepan se v ordinaci dvou zvěrolékařek, kde teď bude nějakou dobu bydlet, prošel a celou ji očichal a napil se z velké misky pro velké psy, protože jsem jí taky chtěl říct něco pozitivního, má o něj strach a je jí z toho strašně smutno a mně taky, jen to nechci tak dávat najevo, ale když jsem za kocourem ještě za tmy vyrazil a pomyslel jsem na to, jak je někde v kleci napojený na hadičku, bolí ho břicho, má hlad a vůbec netuší, kde jsme a která bije, začalo se mi mlžit před očima a stěrače tomu vůbec nepomáhaly, ale tomu kreténovi v protisměru, který na horizontu nutně potřeboval předjet náklaďák a spoléhal, že se mu vyhnu, jsem se stihl vyhnout a stihl jsem dojet včas i k poněkud bezradnému doktorovi, který mi připravil Pepana a jeho dokumenty na převoz do kamarádčiny ordinace, ten se tomu ani moc nebránil, když jsem ho přemístil do jeho pelechu pro velké psy a naložil na zadní sedadlo na opačnou stranu, než bude za pár hodin sedět Heda, s doktorem jsme si na rozloučenou potřásli rukama a zmožený Pepan téměř okamžitě usnul, i když to v Břežanském údolí házelo, nestihl jsem mu ani vysvětlit, že zatím nejedeme domů, nýbrž někam, kde to ještě nezná, protože se na něj podívají jiné paní doktorky a zkusí zjistit, proč mu přestalo chutnat jídlo a proč ho bolí to bříško, ale že to holt nějakou dobu potrvá, takže jeho majitelé budou patrně muset rozbít prasátko, které umí mimochodem Heda skvěle předvádět, ačkoli neví, co to je, a na konci vesnice v prudkém svahu, kde pěšina mezi stromy stoupá snad až do nebe, stál domek s ordinací a v něm Míša se synkem, který si hrál s kalkulačkou a přišlo mi, že trochu zapáchá, a přišla druhá paní doktorka a já jsem jim všem strukturovaně vyprávěl, jak se to s Pepou všechno začalo kazit, a Alfík mezitím rozbil tu kalkulačku a přišlo mi, že už více méně smrdí, a Pepan šel na stůl a oholily mu břicho, že vypadal jak kříženec se sphinx, nanesly na něj gel a já jsem mu držel packy a tlamu a doktorky koukaly do monitoru a slibovaly Alfíkovi, který byl čím dál hůř naladěný, že mu na něm pak pustí Mašinku Tomáše (myslím, že trochu kecaly), ale zatím na něm běžely akorát Pepovy vnitřnosti, tuk a další věci v odstínech šedi, koukal jsem na to se směsicí zvědavosti a bezradnosti a chvílemi mě napadlo, že na to tak možná koukají i obě doktorky, jen na to musely hrozně dlouho studovat a nechtějí to dávat najevo, a teď je očividně (i když to není přesné) pokaděný Alfík tahá za nohy a za oblečení a i jinak se dožaduje pozornosti, které je ale teď třeba na monitoru, a Míša se mimoděk ptá, proč jsem nevzal Hedu, vlastně právě proto, celé to trvá děsně dlouho a já prostě nemůžu zvednout Marušce telefon, protože držím ty packy, zuby a palce, i když už volá asi počtvrté a chce mi nejspíš říct, že je hrozně pozdě, a že tedy navzdory původnímu plánu vezme Hedu do práce, a obě doktorky spolu mezitím chvílemi hovoří latinsky a na konci, který pořád nenastával, už řvou Alfík i Pepan unisono a kromě ledvin to vypadá i na žlučník a slezinu a něco dalšího latinsky a je to moc vážné, ale zkusíme to, je to bojovník, Míša kouká do mikroskopu, Alfík konečně dostává čistou plínu a Pepan léků jak Horníček, kanylu a klícku s pelíškem a moje role tady končí, protože fandit mu mohu i v autě, když už modlit se neumím, a za půl hodiny na nádvoří ministerstva uvidím žlutý kabát tlačící obrovský kočárek s malou holčičkou a úplně jsem zapomněl, na co ses mě vlastně ptal. 

text a foto Řízek