Mladý muž, který na jiných místech bytu vyráběl vestavěné skříně a knihovnu, tak přišel o část zakázky. Sebral svého pomocníka, ten sebral svou pohozenou mikinu počůranou Pepanem a už jsme je nikdy neviděli. Ale ty zbylé skříně jsou zatím v pořádku a vlastně i na toho truhláře celkem rádi vzpomínáme.
Nikdy už totiž asi neuvidíme ty další dva, kteří mají na svědomí Samozavírací dveře a Nedokončenou kuchyň. Český výrobce stavebních otvorů, který spáchal ty dveře, sem kvůli reklamaci vyslal velmi sympatického padesátníka a trvalo to jen asi tři týdny.
Ten velmi sympaticky a tak nějak lidsky připustil, že neví, čím to je, že se dveře do obýváku samy pokaždé zavřou. Po seřízení se nicméně zdálo, že vše funguje. Popřáli jsme si hodně zdraví a za hodinu, když jsem mu volal, že se problém vrátil v původním rozsahu, zněl v telefonu věrohodně zkroušeně.
Před měsícem sliboval, že se do čtrnácti dnů staví. Před týdnem sliboval... To víte, on je ten covid a musím sehnat ten papír od zaměstnavatele. Ale určitě se stavím. Jasně, dá se to zajistit balíkem kojeneckých vod, jen to nevypadá úplně elegantně.
Autor Nedokončené kuchyně taky sliboval a slibuje dál. Kuchyň je krásná a odpovídá tomu, co jsme si navymýšleli. Akorát tam chybí polička, kam chceme dávat koření (pan truhlář ji omylem udělal obráceně). A stříbrná lišta, která oddělí desku od obkladu, aby nám tam neteklo.
Obě tyto věci, jejichž přidělání by mohlo trvat třeba sedm minut i se společenskou konverzací, jsou patrně už několik měsíců asi dvacet kilometrů odsud na skladě firmy, jenže jsou pro mě nedobytné. Pánovi sice ještě dlužíme pakatel za dodatečně dovezenou baterii, ale on už o zakázku přesto zjevně ztratil zájem - protože jsme ji jinak zaplatili (hrubá chyba). "Vidíte, to jste hodnej, že voláte. Jak se máte? Já se přiznám, že jsem na vás zapomněl. Jak se vlastně daří dětem? Jo aha, vy máte jen jedno. Tak já se u vás do týdne zastavím, až budu mít cestu." Čas od času to zkusím a zavolám, ale začíná být nad slunce jasnější, že to dopadne katastrofou. Jinými slovy, že si to budu muset dodělat sám.
Ostatně jako ten botník. Maruška měla ten krásný nápad podívat se do katalogu Ikea a najít něco, co nebude stát deset tisíc a desítky hodin přemlouvání přeci jen ne úplně spolehlivých truhlářů. Vysněný kus měl jedinou nevýhodu: byl bílý, ale měl být černý: "To nevadí, vždyť to přece můžeš natřít."
Což o to, můžu asi cokoli, nebo se o to aspoň můžu pokusit, ale něco a jeden známý, s nímž jsem problém diskutoval, mi říkají, že se na tom ikeáckém laminu žádná barva neudrží. Ono vlastně bude problém i nějakou koupit. Černá barva v benešovské prodejně všeho záhadně chybí – čert ví, co tím ti lidi natírají –, ale zase tam mají hodně barvy na tabule, které se asi při online výuce spotřebuje méně.
Přiznám se, že jsem si dokonce v hlavě maloval ta krásná odpoledne, tatínek si s hodňoučkou dceruškou kreslí křídou po botníku domečky a kuchyně a nikde žádný mráček ani truhlář a tak.
Jenže ono to fakt nedrželo a čím víc jsem tam té barvy nakydal, tím to bylo horší. Přesto jsem veledílo přidělal ke zdi a nechal obdivovat. Jenže jakmile se na botník cokoli položilo nebo se o něj jen otřel kocour svými proporcemi, barva se elegantně sloupla. Tři týdny to tam stálo takhle a opadávalo. Jako když se člověk moc opálí.
Než jsem to zase celé rozmontoval, seškrabal (nebo spíš sfoukl) černou vrstvu a několik hodin brousil ty desky a šuplíky šmirglem a dýchal ten bordel a pak začal natírat znova. Čmárat na to raději nebudeme, ale černé to zatím je, aspoň na většině míst.
Zbývá vyřešit ty automatické dveře, lištu v kuchyni a pak jakési tajemné zvuky ze zdi u Hedvičina pokoje. Vždy přesně v šest ráno se odtamtud začne (dle míry fantazie) ozývat několikaminutové protahování rozespalého lidožravého obra, nebo to mohou být trubky s teplou vodou, když se ráno probudí čerpadlo. Anebo jsou tam zazděni zbloudilí truhláři či jejich duchové a dobře jim tak. Hedviku to sice bude budit, ale když už to nedokážu spravit, aspoň jí k tomu vymyslím nějakou pěknou legendu.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat