Štve mě, že nedokážu dočíst knížku.
Nesnáším se za to, že občas hledám na netu rady matek.
Jsem alergická na větu začínající: No počkej, tohle je nic proti tomu až….
Nemůžu si zvyknout na to, jak smrděj nepočůraný pampersky.
Miluju, že Heda nikdy nekýchá jednou a nikdy na sucho.
Baví mě, když má škytavku a u toho se snaží brblat.
Nesnáším, když doktorka při očkování řekne: A maminka teď podrží ručičky.
Jsem strašně naštvaná, že nevidí, jak se na ni usmívám v obchodě, protože musím mít respirátor.
Je mi špatně od žaludku, když brečí, já brečím a nevím, co už mám dělat víc.
Přestala jsem počítat, kolikrát jsem slyšela, že mi Heda není vůbec podobná a je celej tatínek.
Vadí mi dívat se na sebe po porodu do zrcadla.
Užívám si ty večerní chvíle, kdy si můžu dát skleničku a po týdnu vyhazovat dvě lahve z kočáru do kontejneru za káravého pohledu kolemjdoucích důchodkyň.
Jsem v sedmým nebi, když mám čas si pustit Doktora z hor a u toho pít kafe z hrníčku Respekt, což stačí na to, abych si nepřipadala, že hloupnu.
Obdivuju všechny ženy, které to zvládají samy.
Tleskám svým sestrám, které mají více dětí.
Stydím se, když Heda venku strašně pláče a všichni na nás koukají.
Děkuju všem normálním kamarádkám, že mi poradí, a těm, které mě stále drží v kontaktu s životem tam venku.
Stále mě překvapuje, že mi ještě chvíli po probuzení ve tři v noci trvá, než si uvědomím, že máme dítě.
Obdivuju Pepana, že to všechno respektuje a počůral zatím jen dvoje boty.
Nepřestává mě dojímat, jak báječným otcem můj muž je.
Nadávám si, že mu to neumím říct tak, aby pochopil, že to myslím vážně.
Ale nejvíc, nejvíc mě sere, jak se nám tu hromadí ty plastový krabičky!!!
text Maruška, foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat