LIDÉ Z LOCKDOWNŮ

Lidé z malých vesniček a měst jsou z jiných těst… tak začíná jedna z lepších písní Xaviera Baumaxy a já si na ni poslední čtyři měsíce vzpomenu skoro vždy, když s Hedvikou a naším obludně velkým kočárem brázdíme ulice a parky Krče/Michle/Nuslí (prostě toho pražského Manhattanu).

Mateřská je svého druhu lockdown. Rozdíl je jediný – neplatí pravidlo „s kým se nesmíte potkat“, ale pravidlo „s kým se musíte vídat“.

V první řadě je to samozřejmě dítě. To jaksi vidíte furt, ještě dávno před tím, než ono vidí vás. A i když vás ani pak vidět nechce, vy ho vídat prostě musíte. (Ano, správně jste pochopili, že nad rozněžňováním je tady Hedvičin otec).

Vedle dítěte je pak ještě další skupina – stále stejní lidé. Jsou to úkazy, které vídají především matky s kočárky. Dělnice demografie pohybujíce se ve stále stejném perimetru. Přítomnost stále stejných lidí umocňuje ještě lockdown, který jim nedovoluje vzít kramle a prchnout z Manhattanu třeba na Vysočinu (a pak že člověk trpí v mateřské sám).

V našem rajonu potkávám hned několik příslušníků této společenské vrstvy. Nejčastěji je to běžící paní s podivnou sukní. Poprvé jsem si myslela, že jde pozdě na nějakou schůzku. Vášnivě telefonovala a byla oblečená zhruba jako vedoucí obchodu s outdoorovým zbožím, která pospíchá na pracovní schůzku, ale zároveň chce tak trochu prodat svou značku. Posléze jsem zjistila, že je to podivný typ běžkyně, která si prostě vyřizuje telefonáty v podivné vatové sukni.

Občas se musí vyhýbat mému oblíbenému psovi. To je zvíře, které bydlí s páníčky – staršími manželi – kousek od nás. Mají na něj takové ty kynologické popruhy a jeho pán vypadá jak voják ve výslužbě. Takový ten, jak ho v amerických filmech povolají, když je nejhůř, a on musí vystoupit z role spokojeného seniora a zachránit Spojené státy před islamistickou invazí.

V parku zase pravidelně potkávám kluka v zelené bundě, který si tam vychutnává ranní a odpolední cigáro a pak zaleze do domu přes ulici. Strašně mě láká se ho zeptat, jestli sousedí s podivně vypadajícím týpkem, kterému vidím do oken.

Tedy viděla jsem. Na podzim jsem totiž byla svědkem jeho milostného dobrodružství, což bohužel neušlo té slečně, které (doufám) dělal blaze. Od té doby zatahuje žaluzie. No, mládí vpřed, já jim to přeju, ale moje voyeurské srdce trochu krvácí.

Posledním exemplářem je matka dvou školou povinných synů, která s nimi odpoledne brázdí pláň na Kavčích horách. Je mi jí upřímně líto, protože se v ní mísí ta povinnost vyhnat potomky v apokalyptické době distanční výuky alespoň na chvíli ven s absolutním vyčerpáním. Jejich vycházky se tak omezují na její naštvané výlevy vůči rozdováděným bratrům a marné povzdechy, ve kterých je tolik frustrace, že mám chuť k ní přijít a obejmout ji.

Neudělám to (asi), stejně jako se nezeptám té babičky s chroptícím krysaříkem, co mu je, stejně jako nepřijdu za tím bezdomovcem, který používá místo hole kulečníkové tágo, a nedám mu padesátku. Nejen proto, že moje sociální cítění prostě neexistuje, ale i proto, že mě baví si u všech těchto postaviček vysnívat jejich životní příběhy. Co si asi myslí o mně?

text Maruška, foto Řízek