Myslel jsem si to. Zatímco jsem dlouze přemítal mezi hermelínovým a krabím chlebíčkem a paní za pultem kapučíno do kelímku vyráběla tak důkladně, že jsem si představoval, jak se mlýnek ve stroji nejspíš nejdříve každému zrnku obřadně omluví a pak ho teprve rozšmelcuje, začal se kočárek na ulici pohupovat.
Nárazový vítr honící zahozené roušky po Krči, jak jsem rychlým výpočtem ověřil, nebyl s to kočárek rozhýbat. A vzhledem k tomu, že před cukrárnou nikdo jiný neparkoval, bylo to jasné: to miminko, které poměrně hlasitě pláče, je naše.
S provinilým výrazem jsem se vyhrnul ven. Na korbu jsem si položil chlebíčky (nakonec oba), kelímek s kafem držel mezi zuby a nemotorně cpal zmítající se Hedvice do úst dudlíka ve stejné chvíli, kdy mi okolí cukrárny aklamací udělilo putovní trofej pro nejhoršího otce Prahy 4.
Ale ona za to taky trochu může, protože je to sice hrozně hodné miminko a už skoro nevypadá jako historik Eduard Stehlík, jenže má přeci jen svoje vrtochy.
Tady před cukrárnou se projevil jeden z nich, a sice syndrom "dělej, ksakru, proč zase stojíme?". Není totiž možné ponechat kočárek dlouho bez pohybu. Stejně tak není žádoucí ponechat automobil třeba delší dobu stát na semaforech. Nedejbože aby z pusy vypadl dudlík. Následuje řev.
Hedvika se nesmí oblékat do kombinézy a opovažte se jí dávat na hlavu čepici. Večer, což je vágní pojem začínající někdy zhruba kolem čtvrté hodiny, taky bývá unavená. Sama pak neví proč, ale ustavičně řve. Někdy večer nastává třeba i v poledne.
Ze začátku jsem se snažil jí vysvětlit, že decibely nejsou řešení, jenže ono je to křičení vlastně úplně stejně marné jako něco vysvětlovat tříměsíčnímu miminku.
V naprosté většině případů je ale úplně skvělá. A ve všem se shodneme a jsme spolu rádi. To se na sebe třeba smějeme, děláme na sebe ksichty a povídáme si, převážně holandsky. Říká se tomu prý odborně "protokonverzace", ale my to nazýváme podle místa konání Hovory z přebalovacího pultu. A taky jí někdy hraju na kytaru a vydržela celých osm písniček, což se mi u jiných posluchaček nestávalo.
No jo, jenže tohle ti lidé před cukrárnou nevidí.
Hedvika se nesmí oblékat do kombinézy a opovažte se jí dávat na hlavu čepici. Večer, což je vágní pojem začínající někdy zhruba kolem čtvrté hodiny, taky bývá unavená. Sama pak neví proč, ale ustavičně řve. Někdy večer nastává třeba i v poledne.
Ze začátku jsem se snažil jí vysvětlit, že decibely nejsou řešení, jenže ono je to křičení vlastně úplně stejně marné jako něco vysvětlovat tříměsíčnímu miminku.
V naprosté většině případů je ale úplně skvělá. A ve všem se shodneme a jsme spolu rádi. To se na sebe třeba smějeme, děláme na sebe ksichty a povídáme si, převážně holandsky. Říká se tomu prý odborně "protokonverzace", ale my to nazýváme podle místa konání Hovory z přebalovacího pultu. A taky jí někdy hraju na kytaru a vydržela celých osm písniček, což se mi u jiných posluchaček nestávalo.
No jo, jenže tohle ti lidé před cukrárnou nevidí.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat