úterý 6. října 2020

BYT

"Ach, jakou útěchu může poskytnout byt, ten starej filuta s cihlami a vším," zpívají moje milované Květy v písničce, která nevím, o čem je, nicméně domnívám se, že o smrti.

Ale i kdyby nakrásně byla skutečně o útěšnosti vlastního prostoru ohraničeného zdmi, v němž se topí, svítí a dá se tam složit hlavu, uvařit čaj a vyprat prádlo, nevypovídá zhola nic o tom, jak je naopak bezútěšný byt ve výstavbě, pohybují-li se v něm cizí lidé, rámusící a prašné stroje, které mají divotvorné názvy a úkoly, jež lze pouze odhadovat.

Dlouho jsme se k tomu odhodlávali – jako když jsem v létě šilhal na borce i malé děti skákající z třímetrového prkna plovárny, načež jsem skočil špatnou šipku raději z metrového prkna –, ale nakonec jsme se rozloučili se skvělými, protože prakticky neviditelnými nájemníky, a sotva jsme zakončili rekonstrukci kocoura Pepana, pustili jsme se logicky do rekonstrukce druhé nejcennější části našeho SJM, tedy bytu. Ten jsme před několika lety koupili (resp. upsali svou duši bance), ale zdráhali jsme se v něm bydlet. Místo toho jsme zůstávali v menším bytě jen o patro, tedy zhruba to třímetrové prkno výš.


Protože největší stavební projekt, který jsem úspěšně dokončil, byla bouda pro kočku (odmítla ji převzít), svěřili jsme přestavbu profesionálům: stavební firmě, jejíž majitel nepoužívá vokativ. Zpočátku mi to vadilo, dokonce jsem přemýšlel, že jej na to upozorním, avšak při průzkumu trhu jsem zjistil, že je to jakási stavovská povinnost.

Symbolické poklepání na základní kámen se neuskutečnilo, jednoho prázdninového dne ráno se do bytu patrně dostavilo několik mužů s bouracími kladivy (my jsme prozíravě ujeli do Rakouska, tenkrát se to ještě smělo) a během pár dnů změnili zanedbaný a prapodivně, spíš marnotratně dispozičně řešený, ale pořád ještě použitelný byt ve vrbětický sklad munice.

Při demolici se odhalily netušené třinácté komnaty. Zdivo domu dokončeného v době, kdy Zikmund s Hanzelkou vyrazili Tatrou T 87 do Afriky a Jižní Ameriky, třeba ukrývalo nepochopitelné systémy potrubí, jejichž účel byl zahalen prachem a tajemstvím. Trubice různého průměru samozřejmě zcela narušily původní plány. Pozorovali jsme vrcholky hor, kde občas ještě probleskovala sněhová pole, a přitom jsme se smiřovali s tím, že místo dveří na záchod budeme mít rouru.


Do toho bylo potřeba pořád něco rozhodovat a měnit, a to jsou zrovna dvě činnosti, v nichž nejsme bůhvíjak zdatní. Když se mě paní zastupující rozvodnou společnost ptá, zda chci příkon 3 × 20, nebo 3 × 25, zcela popravdě odpovídám, že nevím. Chci si jen v bojleru ohřát vodu a občas něco uvařit, tak to nějak zařiďte. Podobně silný názor mám na řadu navržených materiálů i řešení (pro architektu Zuzanu, mimochodem skvělou, jsme něco jako klienti snů – bez peněz i bez názoru). Drželi jsme se jen pár záchytných bodů. Nechceme roury. Chceme žlutou kuchyni. 

Trosky zmizely, objevily se nové zdi, ty jsou teď bílé. Přicházejí další divné návštěvy: stodvacetikilový elektrikář s vlastním polystyrenovým sedátkem a doprovodným osobním manažerem, který má razítko a elegantní kufřík, ale vokativ taky ne. Už se to chýlí ke konci.

Roury zůstaly, ale jsou elegantně černé a kupodivu jimi kamsi prochází teplo. Nemáme zatím podlahu a kuchyň. Ovšem už teď zíráme a hele, kdopak to přišel okouknout: Pepane, tak tady budeš bydlet, čurat lidem na boty a v noci zavírat dveře, které tu, pravda, ještě nejsou.


A kuchyň bude černá.

text a foto Řízek







Žádné komentáře:

Okomentovat