TAK ČAU, KOLO!

S každým dalším ukradeným kolem si říkám, že když už nebudu mít před zloději nikdy navrch prostě proto, že na lidi primárně nahlížím jako na bezúhonné a dobré (i když si to, jak postupně zjišťuji, často nezaslouží), nebudu jim to aspoň tolik usnadňovat jako doposud.

Poslední případ z minulé neděle však ukazuje, že jsem se opět nepoučil. Spíš se smiřuji s tím, že jakékoli další kolo, které si případně jednou koupím, skončí úplně stejně.

Nechat cokoli ve společných prostorách domu je mírně řečeno nerozum, z nějž bych už měl být vyléčen. Tak jsem v minulosti přišel o černého authora a později o stříbrné GT, s nímž se svezl i Maruščin stroj.

Ale protože jen blbec se třikrát spálí o stejná kamna, smálo se na mě červené RB naposledy na balkoně společném pro třetí a čtvrté patro činžáku na Zelené lišce. Považoval jsem ho po bahnité vyjížďce za příliš špinavé, než abych ho bral do bytu, kde s námi už šest let sdílelo ložnici. Umyji ho zítra, říkal jsem si pár dní.

Smálo se zřejmě i na jiné lidi, takže se v neděli v poledne cestou kolem balkonu žena optala: "Hele, kde máš vlastně kolo?" a byl to případný dotaz, protože na balkoně zbylo jen smutných pár kousků seschlého bláta. Ve skříni pak ještě pumpička a helma - a mycí prostředek na kolo. 

Přivolaný policista neztrácí optimismus: tvrdí, že podle statistik se každé druhé kolo najde. Pokud to platí, může se stát, že ta příští zcizená kola, tedy páté až osmé, všechna skutečně objevíme.

Erbéčko nemělo žádné pořádné jméno, jako když lidi říkají psovi Pes anebo kočce Kočenka. V komunitě jsem občas slyšel přezdívku Airbus, která se mi líbila. Dobré by bývalo bylo říkat mu třeba Rybíz, tím by se kromě iniciál pokryla i jeho barevnost postupem času stále důsledněji laděná do černo-červena. Dobře, ty pedály byly trochu růžové, ale kdo to mohl při objednání tušit.

Byl to výstavní kousek, přesněji řečeno vystavený kousek, takže jsem jej koupil s výraznou slevou. Chtěl jsem černé, měl jsem červené. Na začátku to kolo bylo objektivně hrozné, nemotorné, osazené levnými, těžkými součástkami. Už tehdy bylo ale krásné. Asi se za ním lidé neotáčeli, ale můžeme si to představovat. Hned na první jízdě nahoru na Točnou jsem na mokru spadl, nicméně pak jsme si na sebe zvykli.

Sjeli jsme toho dost, od placatého popojíždějí pod Pálavou s Maruškou po Rallye Sudety, Drásala i Tisíc mil, což byl zážitek, který těžko něco překoná. A vylepšovali jsme se: lehká kola a bezdušové pneumatiky daly stroji křídla. Sedlo, vidlice, brzdy... Až se stalo, že z původního kola zbyl rám, představec a kliky. A poctivý charakter. Na Križné jsem nad hlavu zvedal určitě nejméně o dvě kila méně.

Poslední rok jsem jezdil sporadicky, i když kolo samotné na tom nikdy nebylo lépe. Zrušil jsem účast na Tisících mil, protože nemocný Pepan potřeboval každodenní péči. I potom jsem Erbéčko trochu zanedbával, jelikož jsem se pokoušel neustále dohnat nějaká běžecká tréninková manka, až zrušili všechny závody.

Poslední výlet byl pěkný, podzimní. Jel jsem po stopách trasy Radotínského kola Jardy Baráka, přes potoky, listí a kopce. A bylo bláto, což v kombinaci s mou leností přivedlo kolo na balkon a odtamtud do rukou někoho jiného.

Doufám, že bude aspoň jezdit opatrně: ty nové brzdy jsou docela ostré, hrozí přepadnutí přes řídítka. Měl bych blbý pocit, kdyby si na něm něco udělal.

text a foto Řízek