TOLEROVANÉ KOPYTO

Zůstat někde déle, než by bylo záhodno, je vždycky trochu svízel. Z toho pak plynou takové ty dojemně debilní příběhy: nejsmutnější lední medvěd na světě žil v betonové kostce v nějaké snad severokorejské zoo a pošel. Poslední tučňák se roky dvořil betonové samici a pak pošel.

V našem malofotbalového klubu jsme těmi medvědy já a Vašek. Zbytek smečky se zranil, nebo se prozíravě zavčasu začal věnovat jiným činnostem a sleduje nás, pokud vůbec, zpovzdálí. To se týká jak nepočetné skupinky ostatních otců-zakladatelů, tak (s výjimkou Matyáše) i těch, kteří přišli o fous později, v období jakéhosi rozkvětu, a tak třeba pamatují naše "zlaté roky" (ano, hráli jsme chvilku i předposlední ligu, rádi o tom vyprávíme).

Medvěd Václav chodí ve čtvrtek, kdy se hraje Liga, na angličtinu, nám zbývají tři hodiny do výkopu druhého zápasu sezony (která se beztak nedohraje, ale nepředbíhejme), přičemž první kolo skončilo ostudnou prohrou 1:8 a naštvaným odchodem naší španělské hvězdy, v kuloárech přezdívané Otylý Messi.

To by nebyl takový problém, horší bylo, že jsme zbyli zhruba tři. Včetně mě, velmi křehkého v podstatě emeritního hráče, jejž nedobře zhojené jarní zranění vyhnalo z oblíbeného prostoru mezi tyčemi do vynuceného exilu ve zbytku hřiště, kde se viditelně trápí. Vůbec jsem hrát nechtěl, protože mě nějak bolí třísla a břicho a tak.

Nový vedoucí mužstva Filip to užuž chtěl vzdát, pak jsem si nasadil svou nejsilnější fotbalovou zbraň, a sice ukecávání. A protože i Filip zabojoval, nakonec jsme k Hostivařské přehradě dorazili v přesném počtu, třebaže řada z nás asi měla pro ten večer jiné plány. Řada z nás by se asi divila, že tam vůbec je. (Dál to asi nemá smysl rozebírat).

Našemu novému brankáři je 22 let a je po všech stránkách lepší hráč než já. Možná je i v soukromí lepší člověk než já. Nevím, kolik z mých spoluhráčů ještě bydlí u maminky. Jsou o půl generace mladší, ale fajn, protože mě tolerují, i když jsem kopyto, mám šediny a hypotéku. Ale přiznám se, že se mezi nimi cítím trochu nesvůj.

Kéž bych svou fotbalovou nešikovnost mohl třeba svést na bolavá třísla! Ale to bychom si lhali do kapsy. Prostě kulhám po hřišti zpravidla tam, kde není míč. Teď mi zrovna někdo přihrál před branku. Strašně naivně obcházím ještě mnohem staršího brankáře, oba padáme, ale míč leží přede mnou metr, stačí ho jen v pádu trefit. Jenže já ho jen lehce lízl a balon se strašně pomalu dokoulel za čáru. Tak takhle vypadá vítězný gól. I na naše poměry mimořádně hnusná podívaná.

Forejt se raduje. Dát první branku je, řekl by jakýkoli spolukomentátor, vždycky dobré. Tým se uklidní, spadne z něj nervozita. No a hlavně teda vede 1:0. Do přestávky se ukáže, že soupeři na nás nestačí. Vedeme 4:0, mění se strany. Předvedu to, v čem je asi má nová fotbalová role: stoupnu si ke vzdálenější tyči, prudká přihrávka projde skrz vápno a já ji velmi nejistě zblízka uklidím do sítě. Je to s podivem, ale o chvíli později mám na nešikovné noze hattrick, ale brankář chytá. Filip dá čtyři góly, nakonec vyhráváme 8:0, což nám v součtu s předchozím zápasem vychází na nevídané pozitivní skóre 9:8. Nadšen každému vyprávím, že dva góly jsem dal jen jednou v životě - a sice oba jako brankář z výkopu, nikoho to pochopitelně nezajímá.

O týden později je nás už přeci jen víc. Václav přišel s novou výmluvou, tentokrát je v preventivní karanténě. Z matadorů jsem tak jediný a nestíhám už od začátku, protože nemohu najít parkovací místo. Počátek utkání tak sleduji z lavičky, z čehož vyplývá, že tentokrát máme k dispozici náhradníka.

Dáváme dva rychlé góly, když jsem konečně vpuštěn na trávník, ocitám se na svém oblíbeném místě u pravé tyče, kde mě se štěstím nachází Matyášova křižná přihrávka. Dá to velkou práci, ale míč je nakonec v síti. Opět z jednoho metru. V poslední minutě končí můj zhruba třetí kontakt s míčem těsně vedle.

Každý správný špatný tým po vedení 3:0 o pauze přestane hrát. Náš nový brankář Karel se ve svém sektoru okázale nudí, a tak jsme po jedné troufalé rozehrávce potrestáni. Utkání nevalné úrovně spěje do finále, rozhodčí už má spíš myšlenky na noční cestu z periferie, ale Filip, náš (do příchodu Karla) jediný fotbalista, ještě nedal gól. První pokus mu pokazí soupeřův obránce, který si doslova přivlastní jeho branku, ale v poslední minutě obejde několik hráčů a konečně taky skóruje.

Radujeme se asepticky, do hospody nejdeme, ona už je stejně pod zákonem, a prcháme domů sledovat aktuální zprávy. Schválně, jestli tuhle vítěznou minisérii mladých mužů s výjimkami zastaví další soupeř, nebo plukovník Prymula.

text a foto Řízek