ZPRUZENÝ A ZPRUZENĚJŠÍ

Jak se často stává, že jsou lidi podobní svým psům a vice versa, nedá se to úplně extrapolovat na chovatele koček. Nechci říct, že kočky vypadají všechny plus minus stejně, ale potenciál podobnosti s lidmi je u nich přeci jen slabší než třeba rozdíl mezi jezevčíkem a bernardýnem anebo Horákovým laboratorním psem, a to kvůli menší rozmanitosti těchto oprsklých a rozmazlených zvířat.

O mně ani o mé ženě se třeba nedá říct, že bychom byli nějak výrazně tlustí a chlupatí, černí ani líní a tak. V čem si jsme ale extrémně podobní s naším zvířetem, je totální rozladění, pokud je nám blbě a nemůžeme se hýbat, jako jsme zvyklí. A nedokážeme to pochopit a zkoušíme to pořád dokola.

Pepan třeba nesnáší horké letní dny v malém bytě; je schopný je celé proležet v jakémsi vegetativním stavu ukrytý pod postelí a vylézt jen kvůli jídlu a naopak.

Tuhle zpruzenost jsem považoval za ultimátní, ale není to tak, ukázalo se, že daleko větší malér je límec. Pepan sice (možná) překonal nevyléčitelnou nemoc, ale nebylo to zadarmo, jeho hřbet je zjizvený mnoha rankami po 84 injekcích a ta jedna z nich byla mimořádně hnusná a hnisavá – a ty mu prostě nevysvětlíš, že ten šmirglpapír, co má místo jazyku, v tomto případě hojení nepomáhá, ba naopak. Musíme zase na veterinu, ale neboj, žádné injekce. Copak? Proč syčíš na roztok s dezinfekcí? Aha, ty tam vidíš tu zlou stříkačku...

Pepan dostal plastový límec, což je mezi kočkami považováno za extrémní potupu. Okamžitě upadl do hluboké deprese a okamžitě upadl, protože jeho tělo bylo načas zbaveno tykadel a senzorů v přední části, které za normálních okolností zaručují hladký průchod soupravy labyrintem nábytku. Zároveň přešel na zcela nový způsob chůze s hlavou útrpně skloněnou k zemi. Když odchází z ložnice do obýváku, satelit kreslí takové vlnovky těsně nad zemí.

Já vedro taky nemám rád, ale daleko horší je právě to, když mi někdo znemožňuje pohyb, konkrétně běhání. Jako třeba aktuálně natažené tříslo, nebo co to vlastně je. Časově se to zcela kryje s Pepanovým límcem. Takže teď jsme oba nesnesitelní a žena, sama v předběžné karanténě, nás střídavě konejší a ošetřuje.

A my chodíme dokola po malém bytě, kulháme a se svěšenou hlavou, on se satelitem, já bez něj, si smutně zpíváme: "Kaž-dý krok je utr-pe-ní, kaž-dý krok je de-pre-se!" a satelit se houpe do rytmu. 

Ale ten límec, to je ještě slabý odvar proti košilce. Navlékli jsme jej do ní a vypadal nikoli jako zpovykaná domestikovaná šelma, nýbrž jako jakási jitrnice s podvozkem. Po obléknutí na protest odmítl držet rovnováhu a narazil do zdi, jako maratonci na 35. kilometru anebo já po jedné svatbě. Tak jsme to zase sundali a vrátili mu límec, ale zaplaťpánbů se mu to hojí, tak už to snad nebude na dlouho. Dva nasraní samci na čtyřiceti metrech čtverečních je víc, než se dá ve střednědobém horizontu udržet.

text a foto Řízek