TRIATLON V UVOZOVKÁCH

Balil jsem si: kartáček na zuby a pastu, kdyby na ně došlo, ponožky, tričko a trenýrky (taky spíš záložní), horské kolo, běžecké boty, švýcarský nožík, přilbu, roušku a pak jsem se zarazil. Je to přece jenom triatlon, i když (už) spíš společenský. Takže jsem tam ty plavky, brýle a ručník přece jen přihodil, ale moc jsem tomu, že vůbec vlezu do rybníka, nevěřil. 

Nevím, kdo z nás dvou první přiznal, že se nám do Holan zas tak moc nechce. Každopádně panovala shoda  - jakkoli tu akci máme hrozně rádi, volných víkendů je pomálu a tlaky okolí se taky nedají úplně přehlížet. Nicméně v sobotu ráno nakonec zastavil na Zelené lišce modrý transportér, což je jakýsi tradiční posel dobrodružství, pohltil mé hanebně špinavé kolo, krosnu i strašně moc věcí, které jsme si za poslední dobu nějak nestihli říct.

A jelo se na sever, přes jedinou pumpu na světě, kde nemají kafe. Obdivoval jsem kamarádovo nové, lehoučké a zářící kolo S-Works, i péřovku, kterou si s sebou prozíravě vzal s vidinou chladného večera.

Na triatlonu se od mé poslední (předloňské) účasti změnilo ledacos, třeba i kemp, jenž měl být naším zázemím, jak jsem dezorientovaně zjistil. Na druhou stranu takový Péťa tu pořád jako vždycky byl, ale nevypadal, že by se chystal soutěžit. "Kde jsou závodníci?" ptali jsme se, zatímco se z chatek trousili rozespalí účastníci předchozího večírku. Smích potvrdil, co jsme více méně očekávali. Dostali jsme diplomy za účast a pak jsme dohustili pneumatiky, načerpali vodu do bidonů, přibrali ještě Mílu a vyrazili aspoň projet krásnou trasu cyklistické části.

Babí počasí vyhnalo do pedálů celou řadu lidí. V mém oblíbeném stoupání na Vlhošť bojovala silnější paní na elektrokole s loužemi, které ji obklíčily a chtěly ji snad ten samohyb zkratovat. Dostal jsem se díky tomu na čelo fiktivního pelotonu, ale pak, v nejprudším kopci u hájovny, se ozvalo bzučení a madam se kolem mě prosmýkla a nezadržitelně mířila k etapovému vítězství, protože ve skalách už žádné louže nebyly.

Vlastně poprvé jsem se rozhlížel kolem sebe. Třeba na Hvězdě je hezká alej, kterou jsem nikdy dřív nezaznamenal, protože už jsem se mentálně připravoval na blížící se technický sjezd zvaný Broučci. Však jsem se z něj taky několikrát skutálel. Dneska jedeme opatrně, vyhýbáme se houbařům s plnými koši i trempům a už jsme za Úštěkem a cesta vede po písčité, místy plážové cestě vzhůru na Skalku.

Tam už na nás čekají ostatní účastníci "triatlonu" a přesolené jídlo a pokračuje se k další pivní zastávce zvané U tlustejch prdelí (není to sebereflexe závodníků). Na stole bufetu nacházím hopíka, zato opět ztrácíme skupinu a bez nehod se vracíme do kempu a je to poslední pohyb tohoto dne, protože v rybníku plavou jen labutě a šlapadla, dojít na blízkou zříceninu se nám nechce a o pingpongu za 20 korun na hodinu jen uvažujeme, ale bez konkrétního závěru.

Večer, sotva se unavení "závodníci" vzbudí, se zapálí oheň. Péťovi pění pivo, v poměru 42 ku 58 se namíchá australské víno se žirafou s kolou a kdo se včas nevzdálí, dostane za úkol opékat maso a přijímat reklamace. Vzpomíná se na někdejší pitky, provádí se vztahová archeologie a vedou se důležité řeči o homosexualitě ve večerníčcích a o tom, za jakých okolností se po souboji v kuličkách nemusí podávat soupeři ruka. Dostáváme se poblíž klíčového poznání: proč s námi nerady jezdí (některé) manželky a přítelkyně (protože vzpomínáme na někdejší pitky a řešíme homosexualitu ve večerníčcích). Akorát na to pravděpodobně do zítřka zapomeneme.

Po půlnoci zalézáme do obytného transportéru, který na šikmé ploše parkuje bez zatažené ruční brzdy. Kde se vzbudíme, tak nikdo předem neví. Vzbudíme se uprostřed koncertu Hop tropů, protože kolegové ohleduplně počkali, až ve dvě ráno skončí reprodukovaná hudba od sousedů, a vytáhli nástroje. 

Bylo to vlastně hrozně příjemné, i když to nebyl tak úplně triatlon. Ostatně ani Frantovo kolo není tak úplně S-Works, nýbrž ve skutečnosti přestříkaný rám z Tchaj-wanu koupený na Alibabě. A taky je fajn.

text Řízek, foto Ivan a Ř.