ČASOSBĚŘ

Seriál virtuálních závodů Trailtour nejenže pomohl soutěživým běžcům překonat trudné období koronavirového bezzávodí, navíc je poslal do míst, kam vůbec netušili, že se kdy dostanou. Třeba do zóny hluboké nostalgie.

Pamatoval jsem si tu asfaltku užší a zarostlejší, ale i tak jsem se s pětadvacetiletým zpožděním vžil do pocitů své mámy, když nás tudy za volantem favorita bílého favorita vozila na prázdniny. Cesta byla nepřehledná a rozbitá a vyhnout se protijedoucím bylo nesnadné až nemožné. Jako zastavit proud dalších vzpomínkových asociací.

Léta se tenkrát příjemně táhla. Na horním okraji louky na dohled od rekreačních chatek stávala bouda. Někdy v ní byli sršni, jinak v ní nic nechybělo.

Když se seběhlo dvě stě metrů z kopce, ocitl se osmiletý člověk nebo jeho šestiletý bratr u vody. Přehradu brázdily motorové lodě a čluny a k vrcholných adrenalinovým zážitkům patřilo koupání ve vlnách, které pravidla vytvářela. Nebo se na louce dali třeba chytat koně do lahví. V jídelně s umakartovými stoly, dnes zvané Andělská laguna, se dalo sníst i dvacet knedlíků s rajskou.

Když se malý člověk posilnil, mohl jít blbnout s Markétou. Měla krátké vlasy a byla asi trochu napřed; šifrovaná poznámka MARKÉTA JE DIVOŠKA v mém tehdejším papírovém blogu, kterému jsem říkal deník a při prvním stěhování jsem ho štítivě vyhodil, v podstatě znamenala, že jsme si tak trochu hráli na doktora.

Ale to nebylo to nejlepší. Nejlepší byly privátní bojovky, které pro nás rodiče chystali. Mihotavé světlo svíčky nás dva (Markéta se už oblékla a asi musela domů. Co se s ní asi stalo?) vedlo k pokladu tajuplného pana Borského. Dodnes mi není jasné, jestli ten člověk, resp. jeho předobraz reálně existoval a byl to třeba nějaký tehdejší otcův klient, či to byl jen vymyšlený pirát, loupežník, černokněžník, nebo zda se to tak nějak střídalo. Ty bojovky si pamatuju jen velmi matně, ale byly senzační.

Potěšující bylo, že zub času moje vzpomínky jen příjemně ožužlal, takže v nich zůstalo jen to pěkné. Rekreační středisko Častoboř na tom bylo podobně; asi bych tam léto trávit nechtěl, ale úplný squat se z toho za čtvrtstoletí nestal. Akorát ta bouda tam samozřejmě už dávno není. "Jak že se to jmenuje? Časosběř?" přerušovala nečekaně chápavá žena můj nesouvislý nostalgický monolog nad hnusným jídlem v Andělské laguně, kde naši objednávku samozřejmě zkomolili a zapomněli.

Nic z toho, co jsem napsal, není vlastně podstatné, jako není podstatný můj výsledný čas a pořadí na trase Trailtour #03 Albertovy skály. Ale už se stalo. A není čas ani potřeba psát víc, ostatně blíží se motorový člun a hádám, že vlny budou parádní.

text a foto Řízek