NA SCESTÍ

Druhý den alternativní (rozuměj nelegální) léčby nevyléčitelné nemoci začal vyhublý kocour jíst. A to ve velkém stylu: granule i kapsičky jakékoli značky v něm mizely podobným způsobem, jako když se někde po dlouhých deštích sesune půda, otevře se země a bahno pohltí domy, zaparkovaná auta, stromy i lidi. Nedalo se to zastavit.

Ať už v těch podezřelých ampulích bylo cokoli, očividně to fungovalo. Třetí den sám vyskočil k nám do postele a vrněním nám chtěl možná říct: "Hele, já vím, že kvůli mně v tom bytě, který chceme rekonstruovat, budeme asi muset vařit na dvouplotýnce, ale jsem rád, že do mě ty neskutečně drahé injekce bodáte, protože i když mě to vždycky strašlivě irituje a jsem až nedůtklivý, je mi potom celkem dobře."

Čtvrtého dne se mi při ranním vakcinačním rituálu třásla ruka nad kočkou i kočka pod rukou natolik, že drahocenná látka se snadno zapamatovatelným názvem GS-441524 skončila k velkému Pepanově vzteku na jeho srsti. Jehla prostě prošla kůží tam i ven. K mému vzteku jsem musel načít další lahvičku v ceně hezkých běžeckých bot. Bylo to poprvé, ale určitě ne naposledy – jeden z nejdražších piercingů v okolí opakujeme zhruba jednou do týdne.

Do konce kúry nám chybělo už "jen" osmdesát dní. A další tři měsíce pozorování, jestli se nemoc nevrátí.

Přesto jsme hned zkraje museli vyřešit další problémy. Třeba sehnat léky. A to rychle. Zbývala nám zásoba tak na dva dny, pokud teda zase nebudu cintat.

Bylo potřeba se více zorientovat v československém společenství zoufalých chovatelů bojujících s felinní infekční peritonitidou. Zdálo se, že v něm fungují nejméně dvě znepřátelené kliky, jejichž prostřednictvím sem ty léky, resp. potravinové doplňky, z Číny putují.

Pokusil jsem se v novém prostředí chovat tak, jako kdysi nejmenovaný kamarád, když chtěl být zadobře s oběma znesvářenými partami na táboře: v průběhu večera pravidelně přecházel od jednoho táboráku k druhému. Nejsem tak úplně diplomat, ale podařilo se. Zkrátka, přišla nám zásilka z ciziny, průhledné lahvičky s čímsi byly v krabičkách snad od pleťové masky (mazané!). A jedeme dál.

A brzo nastal další problém. FIP se oficiálně léčit nedá, a proto ani nesmí. A není divu, že s tím většina veterinářů nechce nic mít, protože se a svou práci mají rádi. Tak třeba klinika, kde Pepanovi fipku diagnostikovali, se s námi velmi zdvořile rozloučila s tím, že tady máte kortikosteroidy a přijďte, až nebude moct dál jíst a dýchat, pak ho uspíme. A popřála nám hodně štěstí. A já to vůbec nekritizuju, zcela je chápu. Jenže když už je člověk na scestí, potřebuje komplice. V tomhle případě aspoň k tomu, aby erudovaný člověk čas od času nabral zvířeti krev a prozkoumal, co se děje v jeho hrudníku. Jestli se koronavirus už má k odchodu, či nikoli.

Naštěstí jsme s pomocí části československých milovníků smrtelně nemocných koček našli skvělou a ochotnou lékařku na až nečekaně luxusně vybaveném pracovišti. Čekal jsem nějaký underground, místo toho samý chrom, úsměvy, ploché obrazovky a dezinfekce. Chudák Pepan se nicméně v čekárně třásl jako kdekoli jinde. Při druhé návštěvě pro nás měla lékařka samé dobré zprávy a jednu špatnou: Krev skoro v normálu, výpotek z hrudníku takřka zmizel. Ale vy musíte zmizet taky, protože šéf tu nechce žádné pacienty s FIP léčené pomocí GS.

Tak jsme byli zase bez doktora, ale s nadějí, že vše, co společně zažíváme, má ve střednědobém horizontu nějaký smysl. Kocourův stav se nadále zlepšoval, když si odmyslíme léze a vylízaná místa na jeho kůži. To je ovšem zcela v souladu se zkušenosti jiných experimentátorů. Zvíře si opět začalo nesměle hrát – na dvanáct lidských, tedy mnohonásobně víc kočičích let slušný výkon.

A nakonec jsme našli i dalšího veterináře-spolupachatele. Pepana ve vsi za Prahou prohlédl po první třetině kúry tak důkladně, jak bych chtěl, aby na garančních prohlídkách kontrolovali naše auto. "Vy jste ho doma našteloval, ne?" komentoval výsledky kocourovy krve, šprtsky srovnané v referenčních hodnotách. Koronavirový výpotek téměř zmizel. Zvěrolékaři se ale velmi nelíbí kocourova slezina a mízní uzliny. Ale to prý teď počká. "Když to funguje, pokračujte," uzavřel a my pokračujeme a doufáme.

text a foto Řízek