A bylo pondělí. Z veteriny volali, že se kocour přes víkend díky energii z kapaček a nosní sondy dokázal částečně sám najíst. A pokud chceme, můžeme si ho vzít domů, protože teď tam s ním stejně nic nevymyslí. Chceme!
V autě mi vyhublý Pepan vylezl nejdříve na sedadlo, kde ležely špatné lékařské zprávy, pak na klín, protože jsme rebelové. Doma se (radostně?) rozběhl po dlaždičkách tak zběsile a nemotorně, že mu zesláblé nohy ujížděly.
Anebo to nebyla nemotornost, ale mimořádně závažná neurologická varianta infekční peritonitidy koček (FIP) – za víkend jsem prostřednictvím Googlu a Wikipedie vystudoval veterinu, takže jsem byl plný nových úzkostí. Pak jsem se na sebe zlobil: vždyť my ani nevíme, jestli tu FIPku má.
Výsledky kocourových testů pořád nebyly. A nebyly ani v úterý. Zatímco vzorek jeho krve ležel někde v německé laboratoři pod mikroskopem, jeho chuť k jídlu a asi i do života opět rychle slábla. Pepan nikdy nepočkal, až se potraviny přesunou do misky, strkával nedočkavě čumákem do rukou krmiče. Následně vždycky hltal tak, jako by jeho miska měla za minutu vybuchnout a zároveň to byla poslední poživatina na celé planetě. Teď jsem do něj dostal jen nějaké nesmyslné křupky z Alberta. Po jedné a vyloženě na sílu. Jako kdybych se zesláblého člověka pokoušel zasytit chipsy. Bylo to k uzoufání a bylo načase překročit Rubikon.
V uzavřené facebookové skupině jsem se připojil k zoufalcům - majitelům koček trpících FIP, poptávaje jakékoli zázračné léky GS, vyrobené snad kdesi v Číně a bůhvíjak a bůhví s jakou záminkou dovezené do Evropy. Začaly mi chodit konspirační a interpunkci postrádající soukromé zprávy od lidí, kteří měli na svých profilových fotografiích více či méně zubožené kočky a koťata.
Pár lahviček mělo být na severu Čech. Definitivně zahazuji kritické myšlení a jedu za "dealerkou". Zažívám velmi rozporuplné pocity lidí na hraně zákona, anebo spíš za ní (nikdy v životě jsem si třeba nekoupil nelegální drogy a pokuty dostávám zpravidla za překročení rychlosti v obci do 10 km/h. Jednou v Rakousku i za to, že jsem stál jedním kolem na obrubníku).
Drahocenné nádobky s čirou tekutinou jsou tak titěrné, že se mi neustále převracejí v přihrádce na kelímek kávy. Hrozně bych si dal kafe. Jedu pomalu, protože vezu něco jako nitroglycerin. Mzda strachu. Ale stejně mě zastavují strážníci, protože mě navigace poslala skrz zákaz vjezdu. Snad mi ten kontraband nezabaví, pomyslím si. Dobře to dopadlo. Platím pětikilo, což je v porovnání s cenou údajného léku pakatel.
Ve středu ráno volají z veteriny. Kocour je prvním z rodiny, kterému byl potvrzen koronavirus. Vlastně nás to ani nepřekvapilo. Veterinární věda na tomto místě končí - buď uspat, nebo nějakou dobu udržovat při životě kortikoidy, dokud bude skrz tekutinu, která mu utiskuje plíce, schopný dýchat.
Zbývá experiment, s nímž nám na veterinární klinice nepomohou. Nesmí se to. Ve dvou podezřelých lahvičkách jsou Pepanovy poslední šance. Je jich přesně šest, pokud žádnou nevycintáme. První injekci podáváme pod dohledem vzdělané kamarádky. Na druhou, o 24 hodin později, už jsme sami. Klepou a potí se mi ruce. Zvíře nervozitu cítí a hází sebou, i když ho žena drží, seč může. Štiplavá látka nakonec putuje pod kůži. Velice rozmrzelé zvíře zaplouvá pod postel. Všichni jsme vyčerpaní.
Je čtvrtek večer a krmení v misce zůstává nedotčené. Dotčené zvíře zůstává vesměs pod postelí. Jdeme spát.
V pátek nad ránem nás vzbudí šramot a zuřivé hltání.
(Pokračování příště).
text a foto Řízek
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat