Jak jsem si o tom tak den před závodem přemýšlel velmi volně klusaje po pěšince v parku Kavčích horách, špatně jsem došlápl, zvrtl si kotník na levé (dosud nespravované) noze a zprudka dopadl zpátky na zem.
Večer byl ve znamení brokolice z mrazáku, Voltarenu a zachmuření. Noc byla ve znamení vytrvalého deště a otoku a v neděli dopoledne se nic nezměnilo, jen bylo už potřeba rozhodnout se, jestli se stejně jako loni potupně stanu pouhým divákem, čemuž vše nasvědčovalo, nebo jestli se dopustím dalšího ze svých nerozumů.
Ortézy mám vlastně dvě, došlo mi, a tak jsem si je poprvé navlékl na obě nohy, zjistil, že jakž takž chodit můžu, a pomyslel si, že mi otok třeba trochu splaskne při tom několikanásobném brodění v chladné vodě Kunratického potoka.
Jako první z naší rodiny a poprvé v životě běžela Heda a zvládla to s přehledem, uchvátila barbínu za účast, a dokonce (což jsem ještě nevěděl) pošetřila síly na noční olympiádu. Na programu bude mimo jiné florbal s chlupatou svítící koulí, vzpírání a běžkování na koberci a část z nás to bude nesmírně bavit.
Kvůli dojetí a časovému presu jsem ani nestihl být nervózní, plácli jsme si s Tádou a za jeho rychlejšími zády jsem se do toho pustil a věděl jsem jen to, že první brod je lepší jít vlevo.
Jenže po prvním brodu se místo obvyklého snadného rozehřívacího kopce objevila mazlavá stěna, jemné dešťové kapky šustily ve spadaném listí, zatímco se lesem nesly ty nejsprostší nadávky včetně mých. Tohle jsme si nedomluvili. Cestičky tekly. Nic nedrželo. Dneska se osobní rekordy budou přepisovat stěží, zato to bude pro mnohé nezapomenutelné.
Sotva jsem se nějak adaptoval na podmínky, skočil jsem rovnýma opevněnýma nohama do hlubokého bahna druhého brodu, což bylo úplně špatně, protože vpravo bylo podstatně méně vody, jen tam zrovna někdo cupital a já přece závodím.
A pak přišel Hrádek, byl nekonečnější než obvykle a drolil se mi pod rukama i nohama a na nadávky už nezbyl dech. Zpět k potoku se normálně padá po rozbité stráni plné kamení, dnes tu místo toho bylo něco jako patnáct centimetrů mokrého sněhu, jen hnědého. Anebo takový ten sliz, co se tím matlají děti. Po prvním kilometru jsem na sebe z roku 2023 ztrácel skoro minutu. Na sebe z roku 2015 minutu a půl.
Třetí, poslední kopec mi připadá hnusný a pomalý, ale to už je stejné jako vždycky, jen sil je letos méně. Tam jde jen o to včas sám sebe přemluvit, že už opravdu skončil, a je tím pádem načase zrychlit, zdvojnásobit frekvenci čvachtání bot a vrzání ortéz a konečně opravdu utíkat až dolů do cíle a celé to pro letošek uzavřeme jedním silným a přesným stiskem tlačítka STOP na hodinkách.
Největší hrdinkou je Maruška, protože si absolutně nedovedu představit, jak se se svými zápěstími dokázala vyškrábat na Hrádek. Skoro jsme ji viděli dobíhat, jenže nás zdrželo zprovoznění deštníků a akční hra "barbíny běží Kunratickou". Díky Marušce zároveň trať opět zdolali i švagr se švagrovou, kteří se přiznali, že by to jinak neváhali oželet. A to by byla škoda nejen proto, že bychom k nim pak nešli na výbornou zelňačku a ještě lepší teplou sprchu.
"To mám dneska den snů," pochvalovala si Heda, když jsme se večer vraceli z hračkářství s jakousi gumovou chlupatou svítící koulí. Nejlepší část dne snů totiž nastala, když si v DBK sedla na houpací autíčko a to se rozjelo ještě dřív, než do něj vhodila ušetřenou dvacetikorunu. Neuvěřitelné!
"A tati, co vlastně budeš dělat, až mě uspíš?" Přece prát zabahněné věci a uklízet florbalky, míčky, lyže, hůlky, činky, sny a ambice zpátky pod postel.
text Řízek, fotky Ř. a Jirka
Žádné komentáře:
Okomentovat