SHOW PRO ≥ PĚT LIDÍ

 
Spousta dobrých nápadů se už v našich částečně vypitých a ze zbytku uhlavičkovaných mozcích urodila; bohužel, jen málokterý byl uskutečněn.

Vymysleli jsme tuningové svítící lyže, které by i z průměrného sportovce udělaly zářivou hvězdu nočního lyžování, jenže než jsme v realizaci pokročili dál než k debatě, v jaké pražské čtvrti si po nepochybném komerčním úspěchu postavíme haciendy a jestli bude vířivka u mě, nebo u Vaška, někdo to opravdu sestrojil a úspěšně prodával. Já osobně jsem zase ohromoval své známé myšlenkou na internetový prostor, kde by se lidi mohli beztrestně urážet (říkal jsem tomu Seznamy lidí), jenže pak někdo vynalezl Facebook. Aspoň že ten nápad na Trsáčův koncert Milan dotáhl do konce.

To bylo tak: Milan tak dlouho naléhal na emeritního písničkáře Trsáče, že mu uspořádá koncert, až muzikant souhlasil - pod podmínkou, že přijde aspoň pět lidí.

Trsáče, který se dnes už spíš jmenuje Jakub, jsem jako jinoch obdivoval, protože dokázal slova a tóny proplést do písniček, aniž by tyto byly trapné. Tohle se mi nikdy nepodařilo, i když jsem to zkoušel: tak jsem aspoň působil jako popularizátor talentovanějších a několik jeho skladeb na našich večírkových vystoupeních zlidovělo. Respektive jedna. Jen doufám, že mi to jednou OSA nenaúčtuje.

Do klubovny jsem dorazil přibližně jako pátý. V šatně fronta nebyla, protože nebyla žádná šatna. S úžasem jsem sledoval, jak na improvizovaném neviditelném pódiu probíhá zvuková zkouška a zapojování mikrofonů a kamerového systému (audiozáznam z koncertu najdete zde), jak kolega oblečený do mundúru bedňáka, ve kterém chodí i normálně, zprovozňuje reflektor, jenž mění barvy jak chameleon, a především jak se klubovna zaplňuje celou řadou lidí, o jejichž existenci už jsem často pochyboval. Několik lidí dorazilo i v košili a namalováni, což už mi přišlo přehnané, každopádně už jsem byl na řadě opravdových koncertů, kde bylo publika výrazně méně. Čert ví, co jim všem Milan slíbil.

Sám promotér s kolegou basistou hlavního interpreta v některých písních doprovázeli. A mělo to vše, co patří k folkovému koncertu. Sympaticky nejistého muže, který váhavě vypráví historky a vysvětluje okolnosti vzniku té které skladby a občas i něco zahraje. Dramatické ladění, které publikum považuje za zbytečné, ale vypadá efektně. A hlavně asi dvacet skladeb, které prořízly dosavadní tvorbu umělce, jemuž jen o pár esemesek onehdy uniklo vítězství v anketě Česko hledá písničku. Pro zajímavost, tehdy se radoval o něco kypřejší a méně sympatický a tehdy naprosto neznámý Xindl X.

Trsáč zpívá o životě, těžko říci, o čím vlastně. Asi o svém, ale stylizovaném. O depresi a o lásce. V čase se posunul a dospěl, jako všichni kolem. Začal s analogovým Dopisem, kdy někdo na druhé straně marně čeká na zprávu. A končil s písní o vztazích v době Facebooku a chytrých, ale telefonů, kdy někdo na druhé straně postele marně hledá cestu pryč a modré světlu jim oběma září do obličejů.

Mělo to všechno a každý si v tom všem našel to, co chtěl. Celý koncert navíc efektně zakončilo zašlápnutí pejska, k němuž došlo při odchodu umělce. Nic se mu nestalo, ale bylo to vtipné.

A kdoví, třeba se zrodila tradice, která k tomuto období v roce bude časem patřit jako novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků nebo vánoční vystoupení Petra Kotvalda.

text a foto Řízek