BLANÍK PO REKONSTRUKCI

Máloco jsem nechápal tolik jako mobilní telefony. Opovrhoval jsem jimi. Kvůli povinně zamilovanému telefonátu z tábora jsem třeba neváhal přemluvil kamaráda, aby mě odvezl k telefonní budce na motocyklu. Ani už nevím, o čem jsme tenkrát mluvili a s kým.

O pár let později telefon odkládám sporadicky, třeba jen tehdy, když jdu běhat na ovál. Ten jsem dlouho nechápal podobně jako ty mobily. Připadalo mi to bezduché jak běhat na pásu. V mých očích se to lišilo jen absencí debilní hudby, barvou povrchu a potřebou čas od času zatočit.

Stejně jako telefonům jsem přišel na chuť i oválu. Je rychlý, férový a zcela prostý jakýchkoli terénních nerovností. Dá se na něm naučit spoustu věcí. Třeba pravidlo, že se nekluše v první dráze.

Na Zimní běh na Blaník však ovál člověka nepřipraví. Zvlášť ne na ten letošní, který společnými silami vysochali pořadatelé společně s přírodou. V neděli bylo ve Vlašimi slunečno a holá zem, jenže závod se tradičně běhá v sobotu.

Radomír

To bylo ještě všude bílo. Jeli jsme tam divným způsobem - ve Vaškově autě, ale bez Vaška. Ten měl ráno na sobě své nové žluté terénní boty, jež si právě s vidinou tohoto náročného závodu zakoupil. Byl bledý, smutný a nejel nikam, neboť si o den dříve si při pokusu ošálit gravitaci zakroutil krkem tak, že si ho zablokoval. Na pohotovost jel metrem, protože auto jsme naléhavěji potřebovali my. Neznám mnoho kamarádů, kteří by něco takového udělali. (Proč by to taky ostatně měli dělat? Vždyť je to celé postavené na hlavu. Měl se na nás jednoznačně vykašlat.)

Ale už jsme tu. Je to celé jiné než dřív, Blaník prošel důkladnou rekonstrukcí. Na nádvoří zámku už nestojí nevyhřívané stany ani fronty před toitoikami, zůstal jen nebožák převlečený do těžkého kostýmu rytíře a moderátor-vyvolávač, který z repráků vyhrával málem tak, až se hory zelenaly. Vše ostatní se přesunulo do nedaleké sokolovny, která byla vyhřátá, součástí rekonstrukce tedy bylo zateplení.

Vylepšení zázemí pro dobrodruhy bylo velmi vítané, radikálnější změnou však prošla samotná trasa závodu. Vlastně jediné, co zůstalo na svém místě, byl začátek (vlašimský park), prostředek (výběh na Blaník a padání z něj) a konec (vlašimský park a uřvaný moderátor). Organizátoři dali vale rovné, férové silnici a hned po dvou kilometrech poslali běžce do lesa a polí.

Zatímco můj kolega pádil vstříc čtvrtému místu, já jsem se zařadil na konec hada asi dvaceti pomalých běžců na úzké lesní pěšině a sám sobě jsem lhal, že si tu jen chvilku odpočinu, než to konečně rozjedu svým novým oválným tempem.

Jenže to vůbec nešlo. Veškerá tartanová příprava je k ničemu, nohy mám olověné a boří se do sněhu. Nedaří se mi zrychlit. Už na občerstvení na čtvrtém kilometru všem plánům navzdory sotva popadám dech a pohárek s pitím.

Následuje aspoň parádní výhled na Blaník. Ze silnice tak pěkně vidět nebyl. Blíží se, dorůstá a už je přímo nade mnou. Samotný výstup patří k mým silným stránkám, jsem jako ozubnicová železnice, když na to přijde. Běžím, když ostatní už jen kráčí. Navíc pořád ještě doufám, že nahoře u rozhledny přijde ten zlom a že druhou polovinu 23,5 kilometru dlouhého závodu ozdobím parádním výkonem.

Jenže cestou z rozhledny je mi úzko z neviditelných hrbolů, které se skrývají pod zákeřným sněhem. Tak úzko, že zase běžím hrozně pomalu, až mě předbíhají i zdatnější dívky a týpek, jehož jedinou pokrývkou horní části těla je masivní kérka na zádech.

Kolem dvacátého kilometru na kluzké pěšině, kterou rozbahnilo dvakrát pět set nohou, konečně seznám, že to prostě dnes není můj den a že kolegu Radomíra, zdá se, nedoženu. Ten zhruba tou dobou zřejmě dorazil do cíle, o propastných jedenáct minut dříve než já.

A tak o dva dny později opět vyrážím na ovál. Nasněžilo, je kluzký a bílý, ale zcela prostý kopců. Zvolna se rozednívá a ze zatáčky rozmazaně vyráží skupinka běžců, v jejich čele poznávám uzdraveného Václava. Dám krk za to, že by se mu to letos bývalo líbilo.

text Řízek, foto Antonín Kříž a David Karas