NEJHORŠÍ NOC V ŽIVOTĚ

Zvednout zrak od silvestrovské estrády Jaromíra Soukupa, polknout chlebíček, otevřít bohemku a vypotácet se do ulic střílet po sobě petardy.

Několik set domácností v Česku a na Slovensku na tyhle rituály mohlo zapomenout. Místo toho se jejich nervózní příslušníci semkli před obrazovkami počítačů, tabletů a telefonů a náhradu za cinkot letmo se dotýkajícího se tenkého skla obstaralo zuřivé cvakání klávesnic. Pokud snad někoho napadlo, že by snad horečně posílali kamarádům novoročenky, je vedle.

Žít s někým, kdo si usmyslel dokončit extrémní závod 1000 mil na kole, má svá úskalí, která se zdaleka neomezují na několik týdnů trvání závodu a následného líčení dramat, jež na českých a slovenských horách dobrodruh zažil. Teror totiž začíná už zkaženým silvestrem:

V 0:00 se na stránce má objevit odkaz na přihlášku. Míst je jen devadesát, zbytek už je od loňského léta rozebrán. Je to kruté, ale pro všechny stejně (ponechme teď stranou, že se mi loni podařilo čtrnáct dní před začátkem závodu pořadatele ukecat, aby mě vzali navíc).

Žena se s mou stoupající nervozitou během večera smířila, a dokonce mi do míst, kde byl nejsilnější bezdrátový signál, donesla skleničku a záložní počítač. Jak později zjistím, věřila, že se vejdu, protože mi k následným narozeninám darovala skladnou samonafukovací karimatku, abych v horách neprochladl. Zbytek kamarádů mě naštěstí považuje za kuriozitu a jejich přechod mezi roky nijak nenarušuji.

Na rozdíl od jiných, kteří údajně zkoušeli zvýšit svou šanci tím, že pověřili rodinné příslušníky, takže se pak v listině objevili třeba šestkrát, jsem vsadil jen na jeden telefon a na to, že si pamatuje údaje často zadávané do formulářů (jméno, mail, adresa...). A taky jsem trochu počítal s tím, že web závodu hned po půlnoci spadne, takže jsem si ještě během večera načetl přímo konkrétní stránku, kde se měl objevit odkaz na přihlášku.

V 0:00:01 se tak opravdu stalo, periferním pohledem jsem vnímal barevné obrazce nad Lipnem, přípitky uvnitř a padající web Mílí, zatímco jsem manicky a se zatajeným dechem doplňoval vše, co o mně pořadatelé touží znát. Nemohl jsem si pomoct, a dokonce do nepovinné kolonky vyplnil název svého one-man klubu "Zelená liška", třebaže to byly rozhodně zbytečné sekundy navíc.

Po půlminutě mám hotovo, jen přinutit na závěr systém, aby mi věřil, že skutečně nejsem robot, je po několika skleničkách složitější než obvykle. Odeslat...

... a jsem tam. Někdy mezi 0:00 a 0:01 se chopím sklenice v marné snaze dohnat bublinky, které už mezitím vyprchaly, ty divné přelomové sekundy, které jsou vlastně úplně normální, i společnost, která už má tohle poznání i novoroční přání za sebou.

Už po necelých třech minutách je kapacita závodu, kde se časy počítají spíš ve dnech, vyčerpána - i když fakt není o co stát. Vždyť i ten zadek se dá do krve rozedřít daleko levněji než za sedm tisíc, co stojí startovné!

Neúspěšných je několikanásobně víc ta devadesátka šťastlivců. Na sociálních sítích své zklamání i vztek nad touhle nedokonalou selekcí vyjadřují třeba i zájemci, kteří se nedostali ani na několikátý pokus, i ti, kteří snad vyhráli nějaká mistrovství světa, ale v jiných sportech, než je vytrvalostní terénní cyklistika a rychlostní klikání. Někdo dokonce napsal, že to byla "nejhorší noc v životě". Takový život se skoro chce závidět.

Asi bych byl podobně kyselý. Třeba kdybych navíc věděl, že místo mě na závod, kde se každý musí spolehnout hlavně sám na sebe, jede nekňuba, který za posledních několik měsíců na kolo prakticky nesedl a jen triviální výměnu pedálů prováděl zhruba tři hodiny a uspěl až poté, co si na YouTube našel polopatické instruktážní video. Takže se omlouvám.

text a foto Řízek