BIJÁK

Pokud by se nějakou nešťastnou náhodou biatlonista Martin Fourcade narodil jako Čech, nejspíš by v cíli stíhacího závodu na mistrovství světa v rakouském Hochfilzenu radostně mával vlajkou popsanou nápisy jako NOVÁ VES POD PLEŠÍ nebo PIČÍN, čímž by mi zkazil fotku. Český fanoušek je totiž nejen vlastenec, ale především patriot - je vlastně s podivem, že na českých vlajkách na stadionech chybí adresa i číslo popisné anebo směrovací. Navíc je našinec praktický - proč tahat zvlášť vlajku a zvlášť třeba erb nebo prapor své obce, když se to dá spojit?

Mě nikdo nemůže podezřívat z nějakého přehnaného vlastenectví, ale tohle mě uráží. Na vlajku nikdo jiný nic nepíše. Ani Rusové a už vůbec ne Němci. Těch tu jsou tisíce. Nejprve sborově ztichnou (což je vlastně paradoxní), když se jejich reprezentant chystá ke střelbě, a pak jako jeden muž oslavují každou úspěšnou ránu, jakožto truchlí i pokaždé, když terč nezbělá.

Naše nepopsaná vlaječka

Přišli jsme trochu pozdě, protože Maruška chtěla být dokonale namalovaná jako Gabriela Koukalová, která se právě vynořila ze stadionu stíhána Laurou Dahlmeierovou. Jelikož podobně dokonalé chtěly být všechny fanynky, vytvořila se před stadionem zácpa nejprve aut, později lidí.

Jak jsme se tam vlastně octli? Dostal jsem k narozeninám lístky, jelikož Marušku nakazilo biatlonové šílenství. Kromě popisování vlajek totiž vynikáme i v tom, že bereme za své divné menšinové sporty pokaždé a jen tehdy, když "nám" to v nich začne jít. A to nemyslím zle, jen je to srandovní - když si vzpomenu, jak jsme díky a kvůli Aleši Valentovi počítali "full, full, double full, full" a jak jsme se naráz stali experty v něčem tak odtažitém, jako je rychlobruslení na dlouhých tratích!

Mezi reklamami i nějaké sportovkyně

Maruška to bere samozřejmě především z té bulvární stránky; nesleduje statistiky na stojce a ležce, spíš hodnotí vizáž a má dokonalý přehled, kdo s kým chodí či kolik má dětí.

Takže ví, že bezdětná Koukalová nakonec nedožene čerstvou matku Darju Domračevovou. O obou mluví v superlativech, zatímco o suverénní Němce Lauře hovoří ošklivě, ovšem potichu a bez použití mezinárodních výrazů, protože to by se nám mohlo zle vymstít. Němci na stadionu opravdu hrají naprostou přesilovku.

Následuje další stíhačka - úprk tisíců lidí ze stadionu do mrňavého tyrolského městečka, v němž je dohromady dva a půl restaurace. Nebudu vás napínat, skončili jsme bez medaile i bez jídla - chyběla nám kvalita, odvaha družit se s Rusy, průbojnost a zejména rezervace.

Naše namalovaná manželka

Před závodem mužů jsme se tedy občerstvili dva dny starou bagetou, kterou jsme našli v autě. Maruška se prospala na parkovišti, ale na tribuně jsme byli tentokrát včas, dokonce až moc brzo. Pán ve žluté vestě s nápisem ORDNER nás umístil na tribunu, protože ordnunk je ordnunk.

Pak závodníci vyběhli a suverénní Fourcade (podle Marušky krásný) drtil zbytek startovního pole. Jinak je to nesmírně napínavé, a jak ti televizní experti pokaždé připomínají, závod se rozhoduje na střelnici. Náš Ondřej Moravec bojuje o ty takzvaně cenné kovy, jenže nakonec chybuje na poslední střelbě a dobíhá pátý za Rusem Šipulinem a legendárním Bjørndalenem, mimochodem manželem Domračevové a otcem jejího dítěte, takže to máme vlastně i taková Rodinná pouta.

Na květinový ceremoniál nezdvořile nečekáme a prcháme ze stadionu. Je to závod s hromadným startem, je dost těžké se vyhnout kolizím. V dlouhé koloně aut přemýšlím, co bude za pár let. Jestli se pro změnu budeme učit jména třeba našich akvabel. Nebo možná hokejbalistů. A v zaplněných arénách jim budeme mávat vlajkou s nápisem ZELENÁ LIŠKA.

text a fotky Řízek