Za tu dobu, co se se ženou známe, jsme se relativně sblížili - a tak nějak se navzájem chápeme. Nerozumím vlastně jen jedné věci, a tou je její vztah k cyklistice. Němec by to možná označil jako Hassliebe, což čeština neumí, protože nenávistoláska zní divně. V Maruščině podání se během vyjížděk střídají návaly obojího s faktickou převahou těch negativních emocí. Navzdory tomu cyklistické výlety sama vyhledává a organizuje. Patrně proto, že ví, že mě to na bicyklu baví.
"Mohli bychom jet o víkendu k našim na kole, co myslíš?" navrhuje žena. "Vždyť nemáš kolo," odvětím vcelku logicky a začínám se bát. Žena se nevzdává: stroj si půjčíme od jejích rodičů a nepojedeme k nim, nýbrž od nich.
Tak tedy jedeme. Na chatě se skutečně nachází tchynino trekkingové kolo vhodného hobitího rozměru. Nafukuji ho na mnoho atmosfér, doufaje v příjemnou atmosféru vyjížďky. Naplánuji nenáročný čtyřicetikilometrový výlet takřka výhradně po cyklostezkách. Ona vypadá nejen barevně sladěně, ale i odhodlaně a nadšeně. A já chci, aby jí to vydrželo. Což se ještě nikdy nepovedlo. (Na Nových mlýnech zahazovala bicykl z hráze, což vhledem k jeho hmotnosti bylo pozoruhodné).A tak šlapeme podél Sázavy a je to krásné. První zádrhel nastává po sedmi kilometrech pod hradem Zbořeným Kostelcem. Zatímco běžní lidé pokračují rovně podél řeky anebo po mírně stoupající asfaltce, povídají si a těší se z víkendu, volím příkré stoupání po červené značce, abychom se silnici vyhnuli. Dojde k prvním neshodám a coby otrokář nutící nebohou ženu do absurdních činností se, jak posléze zjišťuji, stávám hvězdou sociálních sítí, třebaže její hobití kolo místy nesu. Na fotce to samozřejmě vypadá hůř než v reálu.
Potkáváme starší pár v opačném směru. Elastický pestrobarevný pán v úniku, daleko v gruppettu statečná elegantní paní, která na nás zdálky rozesmátá volá, že už jen kousek a bude normální cesta. Ženu to nepovzbudí, ba naopak. "Vidíš, takhle jednou dopadneme," povzdechne si.
Jedeme nádherným posázavským hvozdem po šotolinové cestě. V milém stínu si hrají veverky se štěbetajícími ptáčky, vzduch voní létem. Má to jen jednu malou nevýhodu - jedeme sice mírně, ale zato prakticky neustále do kopce. Tuším, že to může být problém. Ano, žena ztrácí nadšení, odhodlání, řeč i náladu. Zatím ale nezahazuje kolo z hráze.
V Kamenném Přívoze to může zachránit jen dobrý oběd. Jenže zjišťujeme, že socialisticky vyhlížející, ale skvělou vodáckou hospodu U Vemenáče už neřídí náš známý, nýbrž vekslák a dva traktoristi a oběd podle toho vypadá i chutná. Zpátky jedeme nejkratší cestou po silnici, pomalu a mlčky. U pumpy raději kupuju zmrzlinu. A už je zase dobře.
Nebudeme se k tomuto tématu radši vracet. Jenže za pár dní Marušce otrne a začne plánovat. Jak už se těší, jak budeme v létě drandit na kolech po Moravě. Jak bychom třeba mohli někdy zopakovat cyklistiku v Jizerkách. Přitom už v té chvíli ví, že ji to bude bolet a že bude nadávat, případně mlčet.
Příště ale plánuji já. Vyrazíme proto nakupovat kabelky, pak půjdeme do solárka a necháme si udělat nehty.
text Řízek, foto Ř. a Maruška
Žádné komentáře:
Okomentovat