PRVNÍ - POSLEDNÍ

"Podívejme se, mladý fotoreportér!" vlídně zaskřehotal Václav Klaus mým směrem, když někdy na sklonku devadesátých let navštívil kulturní dům v Radotíně. S maminkou jsme tehdy přišli na besedu s občany a já si pana předsedu fotil žlutým bakelitovým fotoaparátem Kodak, patrně s bleskem. Fotka se nedochovala, ovšem poznámka samolibého profesora jako by předznamenala můj další vývoj. V dalších letech jsem, už se sofistikovanějšími přístroji, vytvářel různé jiné snímky, které pak svého času třeba visely na chodbě naší fakulty a teď se válí pod postelí a schovává se u nich kocour, když si myslí, že ho chceme tahat někam na výlet. V těch místech se povalují i ty sofistikovanější přístroje.

Z výše uvedeného vyplývá, že fotoreportérem jsem se nestal. Mým dalším velkým snem ovšem bylo mít kapelu, nejlépe rockovou (u folkových mi připadalo, že jejich fanynky jsou přeci jen v průměru méně atraktivní). Zůstalo bohužel opět jen u romantických představ. "Nahnědlej pomeranč, to by byl skvělý název pro kapelu!" říkám několikrát týdně, jakmile se někde ozve nějaké bizarní slovní spojení, a manželka to nesnáší. Kytara se válí nedaleko od fotoaparátů a kocoura - takže to taky nedopadlo.

Proto když jsem se octl s foťákem na cestě s opravdovou rockovou kapelou, cítil jsem zvláštní rozechvění, že se moje dva historické sny tak zlehka protínají. Možná to ale byl úpal, ono ten den bylo docela horko. Jeli jsme fotit snímky pro nové webové stránky skupiny První-Poslední. Moje role byla jednoduchá: kapelníkovi přišlo nevhodné se odbýt stativem nebo v horším případě selfie tyčí. Zvlášť když jde o tak důležitou věc, která má nakopnout zase jejich sny směrem k nekonečné slávě a vyprodanému Strahovu. Aby nemuseli předskakovat před skupinou Větry slečny Petry, jako doposud.

Určitě vás zajímá, co se tak řeší v autě s kapelou. Kromě toho, že se mě bubeník ptá, kdy už budeme mít nějaké sviště (kapela nám hrála na svatbě), se probírají třeba koncerty. Minule přišlo asi pět lidí a bylo potřeba něco doplatit. Hodně se mluví o nové desce. Ale neřeší se rotace v rádiích nebo se necituje z pochvalných recenzí, nýbrž se diskutuje o tom, proč ještě není a kde to vázne. Asi bude taky potřeba něco doplatit. Frontman mi prozrazuje, že se nové album původně mělo jmenovat Valium, ale nakonec ponese název Letargie. Nepřijde mi to šťastné - být jejich píáristou, asi bych jim to rozmlouval. "To je jako když Leoš Mareš pojmenoval desku Minuty se vlečou, tu bych si taky nekoupil," konstatuji a v nastalém tichu kapela zřejmě dochází k závěru, že by ta selfie tyč bývala byla lepší.

Dojedeme na koupaliště ve Lhotě v době, kdy slunce pomalu zapadá. Na plážích zbylo jen pár lidí - tak akorát, abychom budili jen mírné pozdvižení, když se pětice oblečených mladých mužů částečně zanoří do hnědozelené vody a já je začnu fotit. Kytarista mi půjčuje svůj lepší canon a ujišťuje se, jestli aspoň vím, kde je spoušť. To by se někdejšímu "mladému fotoreportérovi" stávat nemělo.

Fotíme asi půl hodiny a voda muzikantům vzlíná po dosud suchých košilích. "Nechcete se trochu rozestoupit, ať nestojíte jen v jedné řadě?" navrhne ze břehu frontmanova přítelkyně a já musím uznat, že je to dobrý nápad. Do té doby poněkud statická kapela vytváří zajímavý útvar, cvakáme posledních pár fotek a já si musím vzít prášek, protože je to fakt asi nakonec úpal.

Právě jedna z posledních fotek (s domalovaným dramatickým pozadím) teď zdobí nový web. Ten snad všechna vydavatelství, recenzenty a hudební stanice probere z letargie. A kdyby ne, tak kapele mohu třeba vymyslet nějaký nový skvělý název.

text a foto Řízek