V neděli jsme na Pražačce hráli divný zápas. Jako tolikrát jsme se z nejrůznějších důvodů sotva sešli; někdy se to prostě tak nějak přihodí a víc bych to nerozmazával. Velmi záhy jsme nicméně seznali, že i s generačně nesourodým útokem Citrón - Vlastík a se střelcem Matyášem nezvykle schovaným v obraně můžeme tentokrát bodovat. Nebo spíš měli bychom. Kulantně řečeno, soupeř byl hratelný. Tak samozřejmě, i my jsme hratelní, možná vůbec nejhratelnější, ale soupeři z Viktorie Bítovská B na to pořád ne a nemohli přijít. Prvních dvacet minut se tak vlastně jen střídaly nepřesné výkopy mé s nepřesnými výkopy soupeřova brankáře a častěji se chodilo pro balon do zámezí než hrálo. Inu, osmá liga.
Pak jsme je zničehonic ztrestali onou gólovou akcí a dali jsme si velký pozor, abychom hned o minutu později neinkasovali, jak se nám tak pravidelně stává. Tentokrát jsme to přestáli, neboť rozhodčí záhy kupodivu ukončil první poločas, přestože obrovské ručičky na věži nad Pražačkou ukazovaly ani ne 13 hodin. A to jsme prosím pěkně určitě začali později než v předepsaných 12:30 a polovina utkání má trvat třicet minut. Sudího možná z naší hry bolely oči a chtěl to mít co nejdřív z krku, čemuž ostatně rozumím.
Do druhého poločasu jsme vstoupili levou nohou, protože naši věkově nevyrovnaní útočníci nepokryli nabíhajícího hráče z druhé vlny (o několik vteřin dříve jsem jim to připomínal!) a ten zblízka hlavičkoval k tyči. A to byla úplně poslední střela mezi tyče po zbytek zápasu, tudíž je zjevné, že to skončilo 1:1. Jenže to vůbec nereflektuje dění na hřišti. Snažili jsme se, ač jsme neměli kým střídat unavené borce. Hrozili jsme, vymýšleli zajímavé akce a měli jsme poměrně obrovskou převahu a protivníci se prakticky nedostali za půlku, natož k nějaké střele. Ovšem to bylo naprosto k ničemu, protože my jsme vůbec netrefili branku. Ne nadarmo jsme poslední.
To, že utkání skončilo zakopnutím našeho trofejního míče až někam na Palmovku, už nikoho nemohlo překvapit. S podivem bylo to, že jsme s Lubošem míč záhy našli.
Ještě větší překvapení nám pak připravil Vlastík. "Rozhodl jsem se z časových důvodů a z důvodu toho, že již nejsem takovým přínosem pro tým, jakým bych si představoval, ukončit reprezentaci za tým FC Forejt," oznámil totiž den po utkání manažerům klubu.
Umět odejít včas se samozřejmě cení, ovšem konce kariéry hovorného veterána s legendárním bodlem a (dříve i) proslulými tepláky je mi nesmírně líto - a ani ne tak proto, že se nám tím počet aktivních "otců zakladatelů" zase smrskl a že jsem teď v kádru už druhý nejstarší. Přes všechny srandičky dokázal být platným hráčem, obvykle když to nikdo nečekal. Navíc mám Vlastu tak nějak rád.
Ovšem zároveň tak trochu doufám, že to bude stejné jako s těmi všemi Jágrovými konci a že ho fanoušci odejít nenechají.
text a archivní foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat