JAKO VÍTR

Na Kvadriatlonu dvojic jsme byli s Milanem počtvrté. Krásný a tradiční závod pro nás kdysi objevila Maruška, jejíž nadšení pro věc ovšem postupně chladlo, až ochladlo úplně. „Fakt tam musíte jet? Je volno, svátek, nemůžeme třeba místo toho jít někam na výlet?“ Nemůžeme. Musíme běžet, pádlovat po nehýbající se Sázavě, při orientačním běhu pátrat v neznámém lese po krmelci a na závěr zkolabovat na horském kole. Budeme sahat po legendárním umístění, ale nakonec nepohrdneme 21. místem z 99 dvojic. A přivezu ti pěkný ručník.

Start je letos u restaurace Paluba v Čerčanech. Připravíme bicykly, náhradní i naše duše na následující dobrovolné utrpení. Začneme desetikilometrovým během přes kopec a pak podél vody do Chocerad. Běžíme jako vítr a v táhlém stoupání setřásáme jeden pár za druhým.

Když se po polovině běhu terén vyrovná, Milan běží jak Keňan bůhvíproč oblečen v rumovém dresu a půl metru za ním vlaju já, s podobným, avšak mnohem přiléhavějším dresem a dočista bez dechu. Když už toho mám opravdu dost, dobíháme do Chocerad a spouštíme loď na vodu jako průběžně třetí (!) pár. Případný komentátor aby rychle googlil, co je to ten tým CS Večerníček vlastně zač; případný pisálek by měl už příběh, kterak se vymetači padesátých míst octli na bedně. Budoucí vítěz závodu nám posléze plavidlem zablokoval vlez do vody, protože „čekal na kolegu“, pak nás dočista zmáčel nějaký další konkurenční nešika, ovšem takové incidenty patří zjevně do světové špičky kvadriatlonového sportu a příště na to budeme dozajista připravení.

Foto Kašpic

Následují skoro hodinu a půl trvající galeje. Zachraňují nás sporttestery s GPS, protože jen ty jediné tvrdí, že se opravdu pohybujeme z místa, a volavka, kachna, desetimetrová peřej, dálniční most, prostě cokoli, co není nekonečný volej. Taktizující člověk s kolegou, kterého se už dočkal, nás okamžitě předjíždějí a asi ještě další plavidlo, ale největší houf červených kánoí se k nám pořád nepřibližuje. Hovoříme jen v heslech. Ruce. Střídáme. Volavka. Cákáš. Promiň. Zkurvenej vítr. Kolik ještě? Tolik? Jak pak zjistíme z mezičasů, vedli jsme si však víc než dobře.

Do depa u Paluby se totiž dostáváme někde kolem pátého místa. Obě naše kola, kterým by se dalo říkat Červený a černý, tam na nás počkala, bleskově se převlékáme a hurá na naši dlouhodobě nejslabší disciplínu. Na první části horského kola máme především vystoupat do míst, kde začne orientační běh. Pár závodníků nás samozřejmě předjíždí, ale pořád to celkem jde.

Někde u Kozmic na louce se přezouváme opět do běžeckého, fasujeme mapy s 19 vyznačenými kontrolami a otěže přebírá opět Milan, kterému ta orientace jde nějak lépe. Les je tajuplný a plný nečekaných překážek. Můj přínos je v předčítání nápovědy, která upřesňuje umístění jednotlivých kontrol. Časem se omezuji na výkřiky typu Debilní severní kámen. Debilní, zasraná bažina. Debilní roh oplocenky a ještě debilnější vidlice rýh, ať už to je cokoli. Orienťák je těžký, náročnější než dřív. Bloudíme však celkem zanedbatelně. Poslední kontrolní kleštičky mají být u krmelce, jenže tam nic není, ale než stihnu propadnout panice, uvidíme další dva, podstatně menší krmelce, zaradujeme se a vracíme se ke kolům.

Foto Martina

Ještě zbývá 24 kilometrů v sedle. Dokud klesáme, jedeme tak akorát. Trasa je fakt pěkná, ale už jsme ve fázi, že to moc neoceňujeme. V posledním kopci závodu, na silnici do Ondřejova, to přijde. „Asi jsem narazil do zdi,“ hlásí Milan metaforicky a opravdu, jeho nohy se pohybují uspávacím tempem a můj parťák má podobně prázdný výraz, jako když ho při naší první účasti v kopci předbíhaly nějaké babky s trekovými hůlkami. Na bedně už asi nebudeme, pisálek má po zápletce, ovšem nějak se do cíle musíme dostat. Posledních osm, deset kilometrů už jedeme více méně samospádem, byť po rovině podle vody. Předjíždí nás ještě několik dvojic, které samy sotva jedou. A pak konečně cíl, po více než pěti hodinách. Vítězové už tu hodinu regenerují, dávají rozhovory, nebo co já vím, co dělají vítězové, ale pro nás je 21. místo radost, stejně jako pro mě guláš a pro Milana pivo v cíli.

Domů kromě zážitků, které každému na potkání vyprávíme a které nikoho nezajímají, přivezeme i pamětní ručník. Náš pan kocour jej hned první noc ostentativně počůrá. A po tomhle všem, žena promine, je skoro povinnost jet příští rok znovu.

text Řízek, foto Ř., Kašpic a Martina. Naše starší kvadriatlony byly popsány tady, zde a támhle.