MANUÁL: BĚHÁNÍ PRO TUPCE (zjednodušená verze)

Dneska večer překonám dva tisíce uběhnutých kilometrů. Běhání je nemoc třetího tisíciletí a na asfaltu branické běžecké magistrály si několikrát týdně kazí klouby pomalu každý, koho znám. Ale dva tisíce? Za dva roky? Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? Cítím se tím pádem tak trochu fundovaný a nechci nic menšího než stát se součástí běžecké povinné četby.

Na rozdíl od kolegů Murakamiho, Škorpila a toho fanatika, co napsal Born to run, bude můj nepravidelný, možná jen jednodílný seriál zaměřen spíše na rekreační běžce s BMI větším než 25, jejichž jedinou kvalifikací jsou zborcené klenby a viklavé kotníky. Budou to takové rady pro kulhavé tlouštíky, co dělat a čemu se vyvarovat, abyste byli v partě těch pravých sportovců. Něco jako ty skvělé a pro čtenáře neskutečně přínosné články typu Sedm důvodů, proč je sex zdravý, anebo Deset věcí o inkontinenci, které jste zaručeně nevěděli.

Tak, vepříci, jak začít? Koupit si boty. Tak jo, ale jaké? Co nejdražší. Aby až prozradíte, kolik stály, se žena zavřela v ložnici a brečela, že na dovolenou v Dubaji může zapomenout. Kromě jasného vymezení rolí v domácnosti to má ten efekt, že drahé boty vás přinutí jít častěji běhat, je to přece potřeba nějak využít, když to stálo polovinu platu. Můžete se také ukájet pocitem, že vás jeden kilometr běhu pravděpodobně vyjde dráž než cesta autem. Moje boty se jmenují Brooks a na krabici je napsáno, že jsou nejlepší na světě. Drahé boty jsou jako bačkůrky. I výron v nich bolí tak nějak méně.

Dobré je si taky obstarat si co nejtěsnější trikot s nejkřiklavějšími barvami. Jen to nepřežeňte, velikost S si s obvodem břicha L nerozumí, zpocené triko pak nejde sundat. V těsném trikotu a upnutých legínách ostatní rekreační běžci spíš ocení vaši snahu něco se sebou a s tou hmotou kolem pasu dělat a je větší šance, že vás pozdraví. 

Takový běžecký pozdrav, jak jsem během své cesty za poznáním zjistil, se provádí ve chvíli, kdy se běžci míjí a kdy je navozen oční kontakt, pozvednutím otevřené dlaně (lhostejno, zda pravé či levé). Volitelně se dá doplnit zvoláním či zafuněním slova "ahoj". Takto se zdraví pouze běžci pod širým nebem, na běžeckém pásu patrně platí jiná pravidla. Někteří běžci vaše pozdravy ignorují, protože jsou orientovaní především na výkon. Nevěšte hlavu a mávejte dál, on se někdo chytne.

Kdy neběhat? Po večeři v italské restauraci, kdy při monotónním houpavém pohybu našemu běžci každým okamžikem hrozí, že vynikající bramborovo-parmezánovou kaši uvidí znovu. Dále je dobré neběhat po povodních, zejména v oblastech, v nichž dosud probíhá likvidace škod. Pro maníka v zářivě červeném tričku adidas se sluchátky na uších, který prokluše kolem zabahněných chatařů a unavených dobrovolných hasičů a vejtřasky, aby vzápětí zjistil, že kolem Sázavy se fakt ještě proběhnout nedá, v poklusu se otočil a kolem těch nešťastníků proběhl podruhé, se vžilo hezké slovo chucpe. Prostě je na pěst. Nehledě na to, že při překračování odplavených rozbitých talířů, povalených stromů a mrtvých ryb hrozí distorse kotníku.

Najděte si kamarády-běžce. Vaše běhání, s prominutím, totiž absolutně nikoho nezajímá. Ne, vážně, fakt nikoho. Každému je úplně lhostejné, že jste právě propotil tričko při výklusu ve Vršovicích a že vám to Endomondo moc hezky zaznamenalo. Necpěte to lidem na sociálních sítích, zvlášť, pokud tohle opakujete každý den. Vaši přátelé si vás smažou z Facebooku, protože jim svým nechutným potem tapetujete zeď. Nezajímá to ani vaši přítelkyni. Jak jsem časem pochopil, věta Jaké to bylo? není výzvou k podrobnému líčení toho, že první dva tři kilometry jsem se nějak nemohl rozjet a divně se mi dýchalo. Že jsem na třetím kilometru viděl srnku - na stejném místě, kde jsem viděl srnku i minule, to ti je zajímavé -, na šestém mě začalo někde píchat, na osmém to přešlo, potkal jsem pěknou běžkyni, předběhl mě důchodce a pak jsem šlápnul do bahna - to taky není správná odpověď. Bylo to fajn, ale jsem rád, že už jsem u tebe; to přece úplně stačí. 

S nezájmem běžeckých mudlů se dá vyrovnat prostřednictvím kamaráda, který s vámi běhá a sdílí radosti a strasti amatérského sportovce. Potí se a funí jako vy. Přidá si vás do přátel v Endomondu. Můžete mu lajkovat, když uběhne první půlmaraton. Můžete běhat s ním. Zase to ale chce, aby nebyl moc hovorný. Protože když se při běhání moc mluví, všechna radost je pryč, je to jako kdyby člověk řečnil někde v zahulené hospodě, nemůžeš se soustředit na ten krásný a bezesporu zdravý pohyb, o kterém si zase někdy něco povíme.

text Řízek, náhodná fotografie (připletl jsem se, nezávodil) www.vsliga.cz