Na okraji Hanspaulky jsem si uvědomil, že by mi tady vlastně
nevadilo bydlet. Chodit běhat do Šárky a ztrácet se v secesní či
jakékoli jiné vile se třemi, ba ne, čtyřmi koupelnami. Zatím jsem se
ztratil v uličkách nad šáreckým údolím, i to bylo takové hóch a nóbl a
honosné.
Táhla nás tudy navigace v mém mobilu a
touha objevit několik takzvaných kešek. Taky jsme hodně dlouho neviděli
Vanessu. Rovněž se mi před státnicemi nechtělo učit a Maruška to dobře
věděla, tak tuhle akci naplánovala. Prostě nedělní prokrastinační výlet.
Vanessa
teď bydlí někde na Petřinách a plete si Veleslavín s Vokovicemi. Takže
jsme se nejprve nemohli najít. Pak jsme se ale zorientovali a už to šlo
hravě a dravě. Odlovili jsme, jestli dobře počítám, čtyři poklady.
Blátem, lesem i asfaltem.Vanessa v těch končinách nebyla poprvé, a tak nám trochu napovídala. Odměnou jí bylo pozvání na píváka a informace o našich nezadaných kamarádech, neboť Váva je křehká osamělá duše, která by se ráda usadila třeba s nějakým učitelem češtiny a občanky, jenž má narkotické tajemství se školníkem.
Ale zpět ke keškám, protože právě jedna z těch ze Šárky nám dala pekelně zabrat. Byla to mysterka - pro zoufalce to znamená, že musíte vyluštit souřadnice pomocí zvídavých otázek typu "jak se jmenuje levandule latinsky". Jenže ani jeden z našich smartphonů nechtěl odhalené souřadnice najít. Po 40 minutách, protivné Marušce a tuctu stažených aplikací se nad námi slitoval keškový bůh nebo možná americká FBI a my se konečně vydali za šipkou, která nás dovedla ke kýžené krabičce v zemi s levandulovou vůni (a jednou hnusnou larvou).
Odměnou za trpělivost se nám stala parádní zahrádka v
centru Divoké Šárky, kde měli báječný bezinkový likér, nad kterým jsme
probrali protesty v Turecku i Nečasovu submisivitu a kdybychom tam
seděli dodnes, určitě bychom vyřešili vládní krizi líp než motoricky
nepříliš zdatná hlava státu. Luky se tvářil, že děsně pospíchá za
učením, ale nakonec se nechal ukecat na točenou zmrzlinu, která ho
uchlácholila alespoň na cestu k tramvaji.Neb současné společenské mravy velí, že z takových akcí se pořizují fotografie, které se pak umísťují na různé sociální sítě, požádali jsme Lukyna o fotečku na zeď. "Chci tam dramatický nebe," dirigoval nás stále ještě bakalář. "My tam chceme dramatický sebe," utřela jeho snahy Váva. "A tak vznikl snímek dvou kamarádek na smyčce tramvají kdesi ve Vokovicích, který vidíte tady nahoře" - tak nějak by to zakončil Karel Časlavský.
text a fotky Maruška a Řízek
