Jednu z posledních věcí, jež stříbrný fujitsu-siemens s nalepeným infantilním srdíčkem z jedniček a nul vytvořil, je světlemodrá obrazovka s decentní bílou šipečkou. A dál nic.
Z jeho už poněkud dýchavičných dvoujádrových útrob přitom předtím vyšly tisíce mázlých i dost ostrých fotek, břitkých i žvanivých textů i pro budoucnost lidstva zcela zásadní bakalářská diplomová práce. A ano, taky jsem u něj strávil nekonečné super hodiny pařením obstarožních her při večírcích s přáteli. A najednou tohle.
Jeho náhlý skon mě zastihl v Jizerkách. Volala mi Maruška, co že má dělat, že můj stolní laptop (vysvětlení viz níže) povídá ošklivé věci a že se zdá, že nenastartuje. Že se to stalo úplně samo. Pokrčil jsem rameny a vyrazil jsem chcípnout na běžkařskou magistrálu. Jednou to prostě muselo přijít.
Jistě, některé věci naznačovaly brzký konec stroje už delší dobu. Hučel jako naše lednička, tedy jako úl pěkně naštvaných včel. Ovšem když se strčil malý tak akorát zmuchlaný papírek pod jednu z kláves na pravé straně, hukot se výrazně zmírnil. Kromě toho se čím dál častěji odkudsi ozývaly takové divné pípance, jako když se zlobily počítače z doby před zvukovými kartami. Ze tří USB vstupů fungoval jen jediný, ale na to si po těch sedmi letech zvykneš. Obrazovka, už vyměňovaná, nefungovala vůbec, stejně jako baterie. Notebook byl tedy dlouhodobě upoután na lůžko na našem šicím stole a připojen na přístroje. Zkrátka a dobře, nebyl to ledajaký počítač.
Jeho konec ovšem asi taky nebyl zcela všední. Den po jeho kolapsu z Marušky vypadlo, že si vlastně chtěla pustit něco na Radiožurnálu, nějak se to zaseklo a ona počítači uštědřila zlostný záhlavec. A až chvíli poté že se přístroj odmlčel.
Kuriózní je, že podobně Maruška oddělala už jeden notebook, tehdy to ale odnesl jen pevný disk.
Tak jako tak, já se obecně s výrobky, které už z nějakých důvodů nestíhají moderní dobu, dost obtížně loučím. Může za to zcela jistě hitovka Svěráka s Uhlířem Neopouštěj staré známé pro nové, která se mi spolu s tím lkavým a jímavým sborem v refrénu někdy v dětství tak krutě zaryla do hlavy, že vždycky, když něco vyhazuju, představím si ten předmět na smetišti se smutným kukučem, jak na něj padají z popelářských aut další hromady nechtěných a nahrazených věcí, medvídků s jedním očičkem a ušpiněných panenek a jak je jim všem z toho smutno, mě nevyjímaje. To se pak prostě nic vyhodit nedá a všechno se doma vrší.
Takže je docela možné, že se ten stroj pokusím ještě naposledy resuscitovat. Neboť dneska jsi tak úspěšný a nemáš strach, žádný hřebík netlačí tě v botě. Ale zítra? Zítra budeš opuštěný starý brach, zítra budeš úspěšný kůl v plotě.
text a fotka Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat