DUHA A TŘÍŠŤ

  Až se mě jednou zvědaví budoucí vnuci optají, co jsem dělal, když u nás zavedli prohibici, uskrnu ze sklenky (podle okolností) buď svou dobrou whisky, anebo vodu se šťávou a začnu jim poutavě vyprávět: Byli jsme zrovna v Rakousku a nějaké organizované nechlastání nám mohlo být v podstatě šumák a ani bychom o něm nevěděli, kdyby Marušce nepřišla zpravodajská esemeska.

Mnohem větší šumák a hukot ovšem vytvářely vodopády, u nichž jsme se chvíli předtím nacházeli. A taky vířivka v blízkých lázních, kde jsme skončili posléze, ale o tom až jindy.

Jak už mnozí z mých kamarádů pochopili, autoturistika má totiž také svůj půvab. A tak jsme se z okresního městečka Zell am See, kam jsme opět zajeli na prodloužený víkend, vydali prozkoumat zhruba padesát kilometrů vzdálené Krimmelské vodopády (anebo to jsou možná Krimmlské vodopády – prostě ta blízká ves se jmenuje Krimml a čeští cestovatelé se s tím překladem, jak internet radí, popasovali různě).

Ačkoli je v žádné databázi rekordních vodopádů nenajdete (maximálně jako druhé nejvyšší v Rakousku, a to ještě bůhví), jejich okázalá webová prezentace z nich dělá nejvyšší vodopády v Evropě a páté nejvyšší na světě, a tak jim to přejme. Nehledě na to, který vodopád dál dočůrá, jsou tyto na první pohled vážně efektní. A nejen na ten první.

Padající masa vody, která se rodí nahoře v ledovcích, vytváří jakousi mlhavou tříšť s občasnou duhou, což je tolik podobné takzvanému mlhovišti, v němž jsme jako děti dováděly ve školce.

Neznáte mlhoviště? To je betonový plac s ohyzdnou kovovou konstrukcí s drobnými sprchami, z nichž na nahaté uřvané sídlištní děti prýští v drobných kapkách ledová voda. Asi už se to ve školkách nedělá. Tak nějak to ale vypadá na místních vodopádech.

S jejich historií a morfologií nebudu dlouze otravovat, beztak o ní v podstatě nic nevím a tady je o tom hafo. Fakticky jsou to tři samostatné vodopády o celkové výšce necelých 400 metrů a jak to tak v Rakousku bývá, žádná velká panenská divočina to není (prý je dokonce nedaleko schovaná elektrárna, a není divu!).

Žádná pustina s kamzíky, o turisty je dobře postaráno, první stezku tam někdo vybudoval už v roce 1835, a to je sakra dávno. Za dvě a půl eura, které vybere nekompromisní paní u vstupu, se tak můžete šplhat po široké upravované cestě plné extrémně zabezpečených vyhlídek až úplně nahoru – a komu by se nechtělo, po okolní silnici ho vyveze vodopádové taxi. Můžete si taky koupit rádoby tradiční kloboučky, kravské zvonce či krásnou památeční fotografii od pána, který trpělivě snímá veškeré příchozí, pořád stejně, celý den - od dubna až do konce října, kdy se vodopády zavírají.

O něco později, s Kaprunem a mraky.

Co se týče návštěvníků, tak podle našeho interního sociologického průzkumu převládali Češi a muslimové, jejichž zahalené ženy Maruška překřtila na bubáky. Výstup nám trval necelé dvě hodiny a při zpáteční cestě kupujeme oblíbenou bylinkovou limonádu Almdudler a párky na tácku.

Procházka to každopádně byla velmi povedená. Cestou domů uondaná Maruška klimbá.

text a fotky Řízek